Avalon - Diablo II Mód

Kočár jel hladce po lesní cestě. Tiše plul mezi temnými stromy. Občas na jeho povrch dopadl paprsek měsíčního světa, ve kterém se zablesklo stříbrné kování.

Mladý Rathman seděl uvnitř a nervózně si četl, občas zašilhal na tichý stín na lavici proti němu. Nevěděl kam jede, jeho učitelé prostě rozhodli, že musí odjet, netušil ani, jestli je to dobře nebo špatně, ale jeho učitelé s ním vypadali spokojeně, takže doufal, že nepůjde o žádnou katastrofu. Nejdřív si myslel, že to je nějaký test, tato doměnka ho ale opustila když vyjeli z Kehjistanské džungle dál na severovýchod. Teď to byla už jen zkouška jeho trpělivosti, celou cestu mlčel, učil se, rozímal, meditoval, sbíral síly, ať už na cokoli. Rathma učil, aby jeho následovníci byli vždy připraveni a i to na nejhorší.

Od malička vládl silou, duševní silou, magií. Byl vždy velmi, velmi mocný, ale neměl kontrolu. Nechtěně ublížil mnoha lidem a to i těm nejbližším. Proto už v útlém dětství utekl z domova do drsné džungle, kde se ztráceli i nejostřejší bojovníci, a končili jako pochoutka některého z místních tvorů. O to větší bylo překvapení nekromancerů, když našli malého slabého chlapce, který by ani meč neuzvedl zcela zdrávého uprostřed nejdivočejší džungle. Odvedli ho do svého tábora a ujali se ho. Velmi brzy pochopili jeho potenciál ale i jeho rizika, věděli přesně, že chlapec potřebuje Rathmanský trénink. Což bylo přesně to, co chlapec hledal. Přijal jméno starodávného jazyka magie, Grammator. Od té doby měl šťastné dětství, díky tréninku našel vnitřní klid.

Grammator žil mezi rathmany roky, přesto byl vždy jiný, nepěstoval tradiční učení Rathmy, vždy hledal další cesty, ovšem jeho hlavní fylosofie byla stejná jako pro všechny Rathmany, udržet rovnováhu mezi silami světa. Kromě magického tréninku se naučil zacházet i s mečem, a jako jeden z mála Rathmanů odmítl dýku, upřednostnil hůlku. Dýka mu totiž nedovolovala plnou kontrolu nad astronomickými silami, které se v něm skrývaly.

Vždy ctil své učitele, jenomže před několika týdny za ním přišli a jediné co mu řekli bylo: "zítra odjíždíš". A tak se stalo. Nejdřív zpanikařil, že něco provedl, jako ve svém dětství. Ale uklidnilo ho, když se spolu s ním na cestu vydal i jeho učitel Sair.

Kočár tiše pokračoval v cestě, Grammator se opět zahloubal, opustil tělo a nechal své smysly proniknout do každého koutu v okolí, meditoval. Ucítil několik lesních tvorů, lovili, spali, hledali. Nic co by mladého rathmana zajímalo. Zkusil, jako už několikrát předtím zachytit cíl cesty. Obrátil svou pozornost k horám, ke kterým očividně mířili. A něco ucítil, skrytého, tajemného a přesto to na něj téměř volalo. Soustředil se a posílil své vnitřní smysly. V horách bylo něco velkého, bylo to velmi dobře schované, ale ne pro rathmany, ty to naopak volalo k sobě jako maják. Vrátil se do těla a pohlédl na Saira, překvapilo ho že nyní ho Sair pozoruje, v odpověď na Grammatorův pohled Sair přikývl, to byl cíl jejich cesty.

***

Nějakou dobu už jeli mezi horami. Přestože jeli údolími, stoupali. Kamenná cesta po které stoupali byla magická, také zahalena, aby jí viděly jen oči povolaných. Stále byla noc, byli již téměř u cíle.

Brzy dorazili k velké bráně z černého kamene, bez zdržení projeli zkrz, vjeli do města. Chvíli se motali uličkami mezi nízkými kamennými domy, až zastavili na malém náměstí, určenému jako místo, kam míří všechny kočáry. To že se Sair zvedl bylo pro Grammatora znamení že cesta je u konce. Chvíli se proplétali úzkými uličkami, potkávali různé lidi, kromě mnoha nekromancerů i na pohled lidi úplně obyčejné, barbary, rytíře, obyvatele džunglí, ale i lidi s rysy ze zámoří, ať už z Westmarche nebo Lut Gholeinu.

Po chvíli zdánlivého bloudění se ocitli na skutečně obrovkém prostranství. Bylo to okrouhlé náměstí s poněkud vyššími domy po obvodu, obejít ho by stačilo na opravdu dlouhou procházku. Uprostřed byl chladný bazén s vodotrysky, a v jeho středu obrovská zlatočerná socha anděla bojujícího s démonem na hřbetu draka. Přes celé náměstí byl vidět vysoký palác. I na tu dálku zabíral velký kus horizontu. Odtud Grammator viděl, že celé město je obklopeno vysokou hradbou mrazivých hor.

Konečně Sair promluvil; "Inu mladíku, vítej v Tragmaru, rathmanském městě mrtvých. Sejdeme se v paláci." a odešel kamsi do víru města. Protože Sair neřekl kdy, rozhodl se Grammator že se trochu porozhlédne po okolí, alespoň na náměstí. Vyrazil pomalu po obvodu. Těžko skryl překvapení. Viděl útvar stáží, ale přesto že už mu došlo, že je v městě nekromancerů a služebníků rovnováhy všech vyznání i povolání, to co viděl nečekal. Postranní uličkou šli na náměstí klidným krokem čtyři kostlivci s dlouhými meči na zádech perfektně ve tvaru čtverce. Takhle otevřenou rathmanskou magii Grammator opravdu nečekal.
Vrátil se ke kočáru, aby si došel pro své věci, veliký pytel plný amuletů, kamenů a různých vzácných ingrediencí, knihy, také náhradní plášť a meč. Nést ty věci nebylo ani tak namáhavé, i když lehké nebyly, Grammator měl spíš pocit že by potřeboval ruku navíc, nebo spíš dvě, tři. Jak již potřetí procházel uzounkými uličkami, vrazil do něj nějaký mladík, který měl velmi naspěch. Pytel se svezl a prostě nebylo čím ho chytit. Grammator polkl nadávku a začal sbírat věci, které se všude kolem rozsypaly. Kolem zrovna procházel jeden z nemrtvých ztrážců a mladého rathmana pozoroval. Grammator si v duchu pomyslel, že by nebylo od věci, kdyby mu kostlivý strážce pomohl. Kostlivec se prudce otočil a rychlým krokem se vydal proti nekromancerovi. Grammator se polekal natolik, že už málem seslal kouzlo, ale kostlivec se těsně před ním sehnul a začal sbírat věci do pytle. Po chvíli už Grammator kráčel přes náměstí s mečem u pasu a hůlkou téměř vesele točil v ruce, za ním ovšem pod nákladem klopýtal naložený kostlivec, Grammator ho nešetřil, a to co se mu nevešlo do rukou mu pověsil na krk nebo na žebra.

Už se téměř rozednívalo, když konečně došli do paláce. Vstupní hala byla obrovská, bylo v ní hned několik schodišť, které vedly k pokojům. Že rovně se šlo do chrámu, poznal bystrý rathman hned. Chvíli se rozhlížel, pak na něj někdo zapískal z pavlače, která lemovala celou místnost. Byla to holka, velmi mladá, zhruba ve stejném věku jako Grammator, černé krátce střižené a upravené vlasy sahající jen ke krku, rozzářený obličej, štíhlé atletické tělo. Na sobě měla blůzu z černé kůže, krátkou sukni, vysoké boty a rukavice ze stejného materiálu, za pasem měla dlouhou zahnutou dýku.
"Ty jsi Grammator?" zeptala se vesele. Grammator jen přikývl.
Děvče si právě všimlo ověnčeného kostlivce a vyprsklo smíchy.
"Koukám že si umíš poradit. Jsem Neela, tak už pojď!" otočila se a zmizela v chodbě.
Grammator pokynul kostlivci a vydal se za ní. Čekala jen o kousek dál, pak pokračovali pořád dál do útrob paláce, minuly několikery dveře.
Neela během cesty udržovala konverzaci. "Sem jsou zváni jen ti nejlepší z nejlepších, aby zde rozvíjeli své umění, těm ostatním nemá Tragmar co nabídnout."
"A ty tu jsi jak dlouho?"
"Pár týdnů, ale zvykneš si rychle, město není zase tak velké."
Konečně dorazili ke dvěřím.
"Jsou tu malé byty, v každém bytu dva studenti, už sem se na tebe těšila, nebavilo mě tu bejt pořád sama." vzdychla a otevřela. Grammator udělal groteskně gentlemanské gesto a pustil dovnitř prvního kostlivce, Neela se zasmála. Nešlo poznat jestli kostlivec náklad složil nebo se zhroutil, každopádně mu Grammator gestem naznačil, že může jít a kostlivec bleskurychle zmizel. Nekromancer se rozhlédl po bytečku, stáli v chodbě, která byla zároveň kuchyní, po straně byly dvoje dveře do pokojů a naproti malá koupelna, poté pohlédl na svou spolubydlící, která bezostyšně zářila.
"Co je?" zeptal se.
"Hodně sem o tobě slyšela, že prý tě sem učitelé poslali, protože se báli že tě nedokážou zvládnout, že prý vládneš ohromnou silou, ukaž mi kouzlo! prosííííím"
Grammator se trochu zašklebil, "ukaž mi pokoj".
Neela obrátila oči v sloup, otočila se na jedné noze, natáhla ruku a ukázala na dveře nejbližší k východu. Grammator se usmál, jen pohnul prstem a dveře se otevřely, pak ukázal na těžký náklad a ten se vznesl, aby o chvíli později přistál na posteli. Neela nadšeně zatleskala.
"Pokud nemáš nic dalšího, šel bych se přivítat s učiteli." nadhodil Grammator. Neela jen přikývla a vzala si z police bojovou hůl. Ven vyšla s ním.
"Zamykat nebudeš?" zeptal se nekromancer.
"Tady se nezamyká, v Tragmaru jsou jen ti, kdo toho jsou hodni." odpověděla. Mladý rathman se už nezdržoval a vyrazil do chrámu. Neela se za ním dlouho dívala, Grammator jí zaujal, čekala vyhublého bledého černoknežníčka, ne statného mladého muže, nikdy neviděla rathmana, který by nosil meč, přestože ten jeho byl určitě něčím zvláštní. Pak si poskočila a zatímco si pískala, klusala na cvičiště.

Grammator vstoupil do chrámu, uvítal ho chladný vzduch s lákavou vůní magie. Uprostřed chrámové haly byly obrovské váhy, ve jedné misce byla mlha zářivě bílá, v druhé temně rudá. Nad každou miskou byl ozdobný chrlič. Váhy byly jemně nakloněny na stranu pekla, tak jako téměř vždy. Před vahami už stál Sair. Pokynul Grammatorovi a zavedl ho do místnosti, která vypadala trochu jako divadlo. Místo pódia byl kruh s malou lavicí. V hledišti sedělo kolem dvaceti nejrůznějších starých rathmanů, v plášti i ve zbroji, různě obličeje, ale všechny kamenné. A nad nimi sedělo ještě něco, Grammatora to spíš fascinovalo než děsilo. Třínohý planoucí přízrak, s obrovitými pažemi založenými na mohutných prsou, na rohaté hlavě šikmé rudé oči, z hlavy mu visely prameny spletených černých vlasů, tlamu měl plnou ostrých dlouhých zubů, a odporně se usmíval, všude po těle měl naběhlé pulsující žíly. Démon.

Grammator se zarazil, ale nebyl to strach. Pomalu se otočil k démonovi, a aniž by hnul brvou zavrtal se mu pohledem do očí. Pohled dokonale modrých, pronikavých očí proti temnému rudému pohledu. Grammatorovi se ozval v hlavě strašlivý hlas: "ty sse mne nebojíšš? mladý člověče?" hlas v nekromancerově hlavě přímo vybuchl, ale jedinou známkou na Grammatorovi bylo nepatrné mrknutí, opáčil démonovi stejnou mincí, "vy mě budete učit?"
"To není mé rozhodnutí, rathmane, chceš se snad věnovat magii pekla?"
Nakonec pohled první odtrhl Grammator, ale udělal to nenuceně, jako by prostě pokračoval na lavici uprostřed kruhu. Nikdo jiný astrální rozhovor nezachytil. Grammator se posadil, první promluvil Sair.
"Nuže, mladý Grammatore, vyvolený mezi rathmany, dostal si příležitost rozvíjet svůj nepopiratelný talent zde, ve starobylém městě nekromancerů, Tragmaru. Ceníš si této příležitosti?"
"Přijmu vše, co mi pomůže v mém poslání chránit rovnováhu" odpověděl mladík upřímně.
Sair nyní přešel na daleko přátelštější a méně obřadní tón "co říkáš na svou spolubydlící?"
"Je milá, i když trochu střeštěná"
"Hmm střeštěná říkáš. Je stále plná energie to ano. Víš jak ona se sem dostala?"
Grammator mlčel a poslouchal.
"Poslali jí sem na nejrychlejším koni poté, co svou mistrini v boji na deset kol devětkrát porazila, ona patří k mocným vražedkyním ze severu, víš?"
"Vím" pronesl Grammator pevně a přikývl, nicmeně nová informace o Neele ho překvapila, nevypadala na to, mýlil se.
"Nuže, u koho z nás se chceš učit? Kdo má být tvým mistrem?" optala se tmavá postava tak zahalená v kápi, že vypadala téměř kamenně.
"Cože?" poprvé Grammator vypadal vyveden z míry.
"Ach ano, zde v Tragmaru je studentů jen pár, jsou to ti nejlepší ve svém oboru, mají proto právo si učitele vybrat sami, jsou již dospělí a zkušení, sami nejlépe posoudí, kdo z nás nejlépe rozvine jejich schopnosti." odpověděla opět zahalená postava, a Grammator to věděl, učitelé nic neskrývali, pro magické oko téměř zářili, každý tím, co uměl nejlépe. Student se nerozmýšlel dlouho. Jeho pohled se opět střetl s tím temně rudým. Ačkoli byl mistr ve skrývání emocí, nyní se Sair usmál.
Všichni učitelé vstali a odešli, zahalená postava se rozplynula, všichni až na démona.

"Tak pojď mladíku" zasyčel Démon a vešel do dveří nad hledištěm. Grammator ho následoval téměř dychtivě. Chvíli procházeli chodbami, všichni se s démonem zdravili, jako by to byl jen obyčejný kolega. Pak začali stoupat po schodech z rudého kamene, až vystoupali do jasně démonova příbytku, byl dělaný pro někoho démonových rozměrů. Byla to jedna velká místnost s postranními schody ke dvěma dvěřím v druhém patře. Pod nimi byla krátká chodba ke dveřím ven. Uprostřed místnosti bylo ohiště s obrovským kotlem, na stěnách místnosti byly police s nejrůznějšími temnými předměty, kameny, rostlinami, láhvemi s krví a jinými tekutinami, naložení tvorové, lebky, kosti. Také zde byl krb, před ním jedno velké křeslo pro démona a tři pro osoby lidských rozměrů okolo kulatého stolu. Démon se posadil, v tom okamžiku v krbu vzplál oheň, pak pokynul rathmanovi aby se posadil také. Ten si vybral místo přímo naproti démonovi. Jeho nový učitel teď promluvil.
"Inu, mladíku, tohle je náš první den, vysvětlím ti jak to zde funguje. Budeš zde, každé ráno těsně před rozedněním, a odejdeš jedině až já ti řeknu." z démonova hlasu se vytratila téměř všechna strašlivost, stále jí ale zbylo dost, aby každý normální smrtelník v děsu utekl.
Grammator horlivě přikývl, nejradši by odtud nikdy neodešel.
"Přiznám se, že jsem doufal že si vybereš mě, je myslím pochopitelné, že už dlouho jsem studenta neměl. Většina lídí se mě stále obává, i když mě respektují. Ty jsi mocný, a já ti dám nástroje, jak svou moc využít. Takže ty jsi už obdržel všechny dary velkého Rathmy?"
Grammatorovy oči stále více zářily, "ano, a nejen je".
"Chápu, cokoli je dobré pro rovnováhu, je dobré i pro tebe že?"
Nekromancer spiklenecky přikývl.
"Inu" démon se pohodlně usadil, "ty máš za sebou temnou minulost."
"Ublížil jsem, aniž bych chtěl, nedokázal sem ovládnout svou sílu."
"Ano, nespoutaný živel. To jsi, skutečně to z tebe cítím, tvou sílu. Jsi výborný materiál." zazubil se démon.
"Nyní už jsem svou sílu ovládl." zaprotestoval rathman.
"Skutečně? Ano, trochu zřejmě ano, ale máš obrovský nevyužitý potenciál, kdyby to bylo tak jak říkáš, neměl by jsi tu co dělat."
Grammator přykývl.
"Takže co ode mne můžeš čekat," pokračoval démon "zasvětím do tajů magie pekla, naučím tě jak využít každý kousek protivníkovi moci, naučím tě nejmocnější kletby, kterými temný pán obdařuje své věrné a pokud budeš mít odvahu, mohu tě naučit i něco z jeho moci. Dále tě naučím nejmocnější ochranná kouzla, tvá moc bude nezdolatelná."
V Grammatorově tváři se opět objevil dychtivý záchvěv "temný pán? to jako Diablo?"
"Ano."
"Promiňte mistře, ale směl bych vědět i já něco o vás?"
"Ale jistě" zasmál se démon "Jsem Zeferius, bývalý nejvyšší služebník, něco jako zástupce velkého Diabla. Sloužil jsem mu po stovky let, čerpal z jeho schopností, společně jsme porazili ostatní pekelné vládce a vydali se i do boje proti nebi. Právě tam došlo k mé proměně.
"Vy... Vy jste byl v nebi?"
"Formality stranou mladíku. Ano byl, můj pán, všemocný pán hrůzy skutečně našel způsob, vtrhli jsme do nebe s armádou nejoddanějších a bojovali jsme. Boj trval dvě sta let. V té době padla na svět ponurá temnota, nebeští strážci se nemohli věnovat ochraně světa. Tehdy se dostalo v zemi lidí k moci mnoho nižších démonů jako Kabraxis nebo Duriel, ale i lidí s démony spjatých, jako Bartuc, nebo temný vizjerei Dungam, který poprvé otevřel bránu do pekel a nechal démony volně vstoupit do světa. Tehdy měli tví bratři a sestry mnoho práce a mnoho jich padlo. Později to lidé nazvali Válka Záchrany, protože pokud by byla prohrána, vše by bylo navždy ztraceno. Tehdy lidé skutečně bojovali o život, vznikly největší říše, které se spojily proti démonům pod křídly Zakarumu.
Nicméně, postupně nás andělé poráželi, bylo jich příliš moc, ale nebe hořelo, téměř jsme zničili srdce nebe, zdroj jeho síly. Nebe nakonec spasil až Kámen Světa. Já i ostatní jsme poskytli pánovi hrůzy příležitost ustoupit do pekla. Mnozí z nás při tom obětovali životy, kdo byl zabit v nebi, neměl již šanci na zmrtvýchvstání. Nakonec jsme byli rozdrceni, zůstal jsem jen já. Bojoval jsem do posledního dechu. Pak ale přišel archanděl Tyrael. Bránil jsem se, ale jeho síla byla nezlomná. Porazil mě, a připoutal v nejhlubší hlubině lidského světa. Každý den tam za mnou chodil, a s nesmírnou trpělivostí mě obracel na víru pravou. To trvalo další stovky let, ale nakonec jsem prozřel. Pak jsem se propadl do temnoty a probudil se až zde." démon ukázal směrem k náměstí, na které nyní oknem hleděli ze značné výšky. "Rathmani mě už čekali, vyléčili má zranění, získal jsem zpět sílu a pak jsem složil posvátný slib rathmovi. Díky mě bylo ze světa vyhnáno několik démonů, kteří se stále skrývali. Pak jsem se stal učitelem.
Pán Diablo se do pekla vrátil, ale byl slabý, Azmodan s Belialem ho porazili a potupně ho vyhnali do lidského světa, kde byl pronásledován a uvězněn bratrstvem Horadrimu, stejně jako jeho bratři."
Grammator celou dobu zaujatě mlčel, teď se ovšem zeptal: "a kolik zla jsi za života napáchal ty Zeferiusi?"
Demon se k němu naklonil "Víš, mladíku, démoni, alespoň ze svého pohledu, nepáchají zlo. Jen si berou co jim patří."
"Nerozumím." zarazil se nekromancer.
"Ovšemže ne." opět se opřel "v dobách, které nikdo nepamatuje, proti sobě bojovalo pouze nebe a peklo, lidský svět zůstával nedotčen, občas se tam démon nebo anděl skryl. Ale to lidé obvykle ani nezjistili. Jenomže pak lidé začali poznávat taje magie. A magická síla světa jim nebyla dost. Tím, kolik magie ovládli, začali pro sebe čerpat magickou sílu ze světa, nebe i pekla. Nebe to vzalo s mírem, protože alespoň nesílilo peklo. Ovšem démoni se nehodlali své moci vzdát, vtrhli do světa lidí."
"Tím chceš říct že lidé přivedli démony na svět?" zeptal se šokovaný Grammator.
"Ano, a nejen to. Démoni zjistili, že někteří lidé jsou daleko lepší služebníci než nepřátelé, spojili se s démony, to vše z touhy po moci."
"Třeba jen chtěli přežít" snažil se Grammator obhájit svůj druh.
"Asi jsem dost přesně nevyjádřil, kolik energie si lidé skutečně přivlastnili, kdyby se spojili, mohli se zbavit celého pekla i nebe, a dál se rozvíjet sami."
A tak lidská chamtivost podruhé vynesla ortel nad světem lidí.
"Pekelné síly zmasakrovaly čaroděje a zničily celá království, lidé nabytou moc opět ztráceli" pokračoval Zeferius "andělé se vrhli do boje, aby peklo nezískalo všechnu moc pro sebe, to by byla katastrofa, tehdy vyplynul význam rovnováhy, zrodil se Rathma."
Grammator poslouchal, pochopil, že si vybral správně, nikdo jiný by ho nemohl naučit tolik.

Později odpoledne se vrátil do pokoje, v pokoji měl pár skříněk, polic, psací stůl s židlí a jednoduchou postel s nepříliš měkkou matrací, což ho ovšem nijak neznepokojovalo, kousek od postele bylo malé okénko. Začal vybalovat. Pečlivě uložil předměty na police a do skříněk. Náhradní oblečení pověsil do skříně. V místnosti byla jedna lampa u stropu. Na město vrhaly stín okolní hory, navíc bylo témeř vždy zataženo, takže ani v místnosti nebylo příliš světla. Ale nerozsvítil, viděl dobře. Vzhled pokoje mu příliš nevyhovoval, vytáhl hůlku. Byl to hezký kus, několik spletených dlouhých tenkých kostí a na konci malý modrý kamínek. Zatímco mumlal, mával hůlkou. Pokoj dostal poněkud temnější ráz. Stěny ztmavly a vše co bylo příliš lesklé se zakalilo. Záclony u okna ztmavly natolik, že dovnitř nepropustily žádné světlo, do místnosti teď dopadal jen pruh mdlého světla ze dveří. Na stěně se vynořilo několik obrazců, kromě toho že tam nekromancera uklidňovaly byly zároveň magické, zajišťovali mu ochranu ve spánku a meditaci. Pár obrazců se objevilo i na dveřích, ale ty zmizely jako by se do nich vpily.
Potom vešel do hlavní místnosti, což byla chodba a kuchyň zároveň, navíc tu byly dvě křesílka u stolu a knihovna. V ní bylo dost Neeliných knih, Grammator přidal zhruba stejný počet svých. Nakonec přidal pár detekčních kouzel i na dveře od bytu. Zamykat nechtěl když to zde nebylo zvykem, ale chtěl alespoň vědět o každém, kdo dveřmi projde. Pak si sedl do křesla, pohodlně se usadil a natáhl si nohy, začal meditovat, chtěl co nejvíc síly, tušil, že zítra už si s démonem jen povídat nebude.

O pár hodin později vešla Neela, k jeho spokojenosti detekční kouzlo fungovalo skvěle. Neela se rozhlédla, nekromancera neviděla, ale jedno křeslo k ní bylo otočeno zády.
"Vypadáš příšerně" ozval se Grammatorův hlas. Neela se svalila na křeslo proti němu.
"Zítra budeš vypadat stejně" bodla si Neela "jekého sis vybral učitele?"
Neela skutečně nevypadala dobře, kromě toho že byla trochu potlučená, byla celá mokrá a hrozně unavená.
"Zeferiuse" odpověděl nekromancer. Neela zalapala po dechu.
"Vždyť je strašlivý, hrozně mě vyděsil, když sem si já vybírala učitele", zatahala se za mokrou blůzku, "i když s tou můrou sem si taky moc nepomohla." dodala a trochu se usmála.
Zatímco mluvil, Grammator kroužil hůlkou "ano je to démon, ale je velmi schopný, už dnes mě mnoho naučil, a byl i dost příjemný".
"Co to? děkuju" Neela se zase rozzářila, protože náhle uschla, tělo jí přestalo bolet a do žil se jí vlila nová síla. Grammator zase složil hůlku.
"Jen doufám, že tě sem nepříjde vyzvednout, když si uprostřed noci vzpomene že tě na něco potřebuje. Bellana to občas dělává." dodala.
"Takže je o něco lepší než tvoje mistrině ze severu?" optal se tiše Grammator, zatímco hleděl kamsi do rohu místnosti.
Neela se zasmála "ha, drby co? Mám ji ráda, hodně naučí, ale každej večer vypadám jako bych se neutkala s ní, ale se Zeferiusem."
Grammator si odpustil poznámku, že by asi vypadala poněkud jinak. "Takže vražedkyně, ale ty se také učí magii ne?"
Neela přikývla, a nechala lampu nad nimi rozzářit, poté jí naopak zahalil stín natolik, že z ní nevycházelo téměř žádné světlo.
"Hezké, ale já vím že toho umíš víc, daleko víc." dodal Grammator.
"No jistě, někdy zajdem na cvičitě a uvidíš co umím."
"Myslíš souboj?" rathman jí probodával pohledem.
"Ano, souboj... Přátelský." dodala rychle a uhla pohledem.
Ještě chvíli si povídali, pak šla Neela spát a Grammator se opět věnoval meditaci.

Uprostřed noci se Grammator v křesle probral, někdo se plížil ke dveřím. Grammator nechal pracovat smysly, ale necítil nic určitého. Jen věděl že se někdo blíží ke dveřím a dává si záležet, aby nebyl odhalen, a to i magií. Nekromancer se postavil doprostřed místnosti s hůlkou připravenou. Dveře se rozletěly, v tu chvíli proti nim poslal Grammator proud světla, který vetřelce srazil a odhodil zpět do chodby. Byl to temný stín. Rychle se zvedl a vyrazil proti Grammatorovi velkou rychlostí. Ale rathmani byli velmi mrštní a rychlí, měli přímo zvířecí reflexy. Uhnul a seslal další kouzlo, stín ho ovšem odrazil, prudce vrazilo do stěny a schodilo pár polic s nádobím. Stín na nic nečekal a opět zaútočil, tentokrát se s Grammatorem srazil, chvíli zápasili. Až se náhle oba zarazili. Grammator měl na krku přiloženou dlouhou ostrou dýku, nekromancer ale zase svojí hůlku zarazil protivníkovi do čela, až mu tam vytvořila důlek. Vetřelci spadla kápě, byla to žena, temná dospělá žena. Oba se drželi v patu.
"Bellana předpokládám." pronesl nekromancer.
"A ty jsi Grammator" odvětila dospělá vražedkyně.
Dveře Neelina pokoje se otevřely, rozespalým pohledem se rozhlédla po pokoji ve kterém byl po boji nepořádek, pak pohlédla na oba viníky.
"Co tady blbnete?"
Oba složili zbraně a postavili se. "Tak pojď!" řekla nakonec Neele Bellana.
A Neela šla, když procházela kolem Grammatora, usmála se na něj a mrkla, byla ráda že to Bellaně konečně někdo trochu vytmavil, a to tu byl první den.

Před svítáním už Grammator stál uprostřed démonova příbytku, čekal. Pak se otevřely velké dveře v zadní části, ty které podle všeho vedly ven. Nekromancer se nerozmýšlel a vyšel ven. Ocitl se na úbočí hory, poměrně velkém, očividně sloužícím jako cvičiště. Kousek dál byly ve skále vytesaná vrata a kousek od nich byla malá umělá jeskyně, ve tvaru kruhové místnosti, spíš to byl jen převis než skutečná jeskyně. Místnost měla v podlaze několik schodů, které jí prohlubovali. Na stropě byla modrá magická pulsující koule. Celkově to budilo dojem nějaké malé magické arénky.
Náhle Grammator ucítil nebezpečí a prudce se vrhl do strany, jen o vteřinku později na místo kde stál dopadl démon.
"Dobré ráno mladíku" zasmál se Zeferius. Grammator se zvedl a neznatelně se uklonil.
"Prý už ses stihl poprat s učitelkou." pokračoval.
"Nevěděl sem kdo to je, halila se magií" oponoval nekromancer.
"Ale to je v pořádku, opět to pozdvedlo tvou pověst, ona je skvělá, skvělá a tys jí témeř porazil. Teď ukážeš mě, co umíš. V noci jsem si vyvolal pár služebníčků, abys měl na kom cvičit. Neboj, pokud tě zabijí, vzkřísím tě."
"Díky, to mě uklidňuje." zabručel Grammator.
Vrata se bez varování otevřela, nekromancer se připravil. Ze tmy vystoupil černozlatý nemrtvý rytíř s dlouhým mečem v pevné zbroji s helmou, která zakrývala celou hlavu, kromě dvou otvorů pro oči. Rytíř na nic nečekal a rozběhl se k útoku, stejně tak ale na nic nečekal ani Grammator, zamumlal kouzlo a proti rytíři vyrazilo kostěnné kopí, které ho nemilosrdně proklálo. Padl k zemi.
Démon se zasmál "Vidím že si zvolil nejjistější způsob. Teď už ho nesmíš použít, pokaždé zkus něco jiného."
Ze tmy vyrazil další rytíř. Grammator opět pronesl zaklínadlo. Nemrtvý se zatřásl, upustil zbraň a zhroutil se, klečel bezmocně na zemi. Nekromancer ho dorazil jednoduchým kouzlem, o kterém předpokládal, že už jej nebude potřebovat. Dalšího rytíře, probodaly jako jehly ostré kostěnné zuby. Čtvrtý zemřel poté co rathman použil obrácenou variantu vyvolávajícího kouzla. Další uhořel, byl smeten, rozmačkán, přeletěl prostranství a rozbil se o stěnu, nebo nekromancer jen hbitě uhnul a rytíř spadl ze srázu. Počet mrtvých těl na prostranství rostl. Grammator nyní vyvolával složité zaklínadlo. Ze skály vyrostl kamenný golem, který zničil dalšího rytíře, pak ho rathman musel odvolat. Znovu oživil padlé nemrtvé, aby se postavili svým druhům. Shodil na ně kámen, oslepil je a zkopnul, donutil skočit samotné, rozbíjel nemrtvé desítkami způsobů.
Po několika hodinách nekromancerovi nezbývalo příliš způsobů, jak protivníka zneškodnit, mohl ještě použít hůlku samotnou, která vyslala výboj energie jako projektil, ale to nebylo tolik účinné jako magie hnaná mocnou rathmanovou myslí. Jedno z mála kouzel které mu zbývaly byl kostěnný duch, zářivý bílý přízrak se světelnými šlahouny, tím teď rozdrtil dalšího rytíře. Pohlédl na démona, který jeho snažení se zájmem pozoroval.
"Vše? Chytej." hodil Grammatorovi jeho meč, krásný kus, z bílé oceli, téměř zářil, byl dost dlouhý a nebyl moc mohutný, zkušené oko hned poznalo, že jeho majitel dává přednosti mrštnosti před sílou. Ta ovšem taky nebyla malá, s každým úderem vyšlehl záblesk světla - zbraň byla magická, kromě toho jí rathman co chvíli posiloval vlastní magií. Takhle postupně rozsekal další desítku rytířů.
"Dobrá, dobrá." zahřměl démon, "unavený mladíku?"
"Teprve jsem se zahřál." odpověděl nekromancer.
Démon se opět usmál, "no dobrá, můžeš opět používat magii jak uznáš za vhodné, připrav se!"
Skutečnost že démon nekromancera varoval v něm probudila obavy, vždyť ho nevaroval ani když na něj skočil, Grammator nedokázal rozlišit, jestli je učen nebo zkoušen, každopádně se ale zdokonaloval.
Démon máchl tlapou směrem k vratům, z nich nyní vyběhlo na padesát rytířů, tentokrát jim ovšem svítily rudě oči. Zeferius couvl.
Grammator zamával hůlkou, začal řvát zaklínadla. Sprcha kostěnných zubů zasypala první tři, dva přežili, kopí nabodlo hned šest. Když se přiblížili moc, mávl široce hůlkou a démoni byli odmrštěni notný kus zpátky. Zabíjel je, ale nakonec k němu přecijen došli, vzal do ruky meč a zuřivě bodal, zamumlal kouzlo a tři rytíři se otočili aby se utkali se svými druhy. Nemohl čelit tolika protivníkům naráz, přitiskl ruku s mečem k hrudi a objevil se u skalní stěny, která mu chránila alespoň záda. Pohladil hůlku a kolem něj vyrostla půlkruhová stěna ohně, tím si vytvořil celkem slušný ochranný prostor. Démoni probíhali přes plameny, většinou skočili nebo běželi rychle, takže se jim nic nestalo, ale dva přesto uhořeli. Opět musel bojovat mečem, dva bodl, dalšího sekl. Pak usekl jednu hlavu, kouzlem rozdrtil dalšího. Ale cítil že je přemožen, už se nestíhal bránit, uhýbal jen se štěstím, navíc na něj konečně začala doléhat únava. A pak ucítil prudkou bolest, ostrá čepel párala jeho rameno. Grammator zařval. Prudce se vrhl k zemi, naplnil hůlku svou mocí. Všechno explodovalo, démoni i jejich části létali vzduchem, zem se chvěla, plameny zachvátili poslední přeživší. Exploze ovšem zasáhla také skálu, a padající suť poranila nekromancera na hlavě. Nedokázal explozi směřovat tak jak chtěl, zasáhla i jeho. Pomalu se zvedl a klopýtal k démonovi.
"Ne.. Nemám - sílu, abych... abych se sám zhojil." chraptěl nekromancer a zhroutil se.
Démon ho zachytil "To bylo skvělé, skvělé! Poprvé sem nemusel zasáhnout! Ty jsi je skutečně všechny zabil!" Zeferius téměř zářil nadšením. Velké prsty poklepaly na nekromancerova zranění, a přestože to bolelo, Grammator cítil životadárné energie. Démon ho nevyléčil, jen ho dostal z nějhoršího.
Pak mu podal láhev s modrou tekutinou.
"Pij." dodal. A Grammator se napil, rázem se mu vrátila jeho síla, zranění bolela, ale s tím si teď už dokázal poradit, byl opět plný energie. Démon opět otevřel vrata, ale tentokrát do nich vstoupil. Nekromancer ho následoval. Byl zde oltář, kde Zeferius nepochybně vyvolával své služebníky, a pak velký prostor, byla to vlastně obrovská písková plocha, nad ní se klenulo zatažené nebe. Byla dost zrytá, Grammator cítil stopy po velmi mocné magii, až ho to trochu děsilo, zde byla použito nějaké nesmírně mocné kouzlo a ne jednou. Okolní skály byly rozbité, rozdrcené, roztavené, popraskané a vůbec zde byly všude stopy po strašlivé destrukci. A uprostřed v písku stála ohromná kostka hladkého pevného kamene, vysoká jako dům.
"Tohle je místo, kde měřím moc mágů," vysvětloval démon, "naučím tě kouzlo". Kouzlo spočívalo v tom, že v jediném okamžiku uvolnilo veškerou moc, kterou mág vládl. Démon nekromancerovi vysvětloval všechny jeho aspekty, aby ho dokázal kontrolovat a tak si přecejen trochu síly ponechal. To po něm ovšem tentokrát nechtěl, chtěl aby skutečně uvolnil všechnu moc kterou vládl. Poté vyčaroval několik ochranných kouzel, která měla chránit jeho, nekromancera, oltář a vstup.
"Tak do toho!" zahřměl nakonec démon, a jeho tvář ukazovala značnou dychtivost, konečně uvidí, co v tom mladíkovi skutečně je. Grammator poslechl, vyslovil zaklínadlo a namířil na kamennou krychli. V příští chvíli se toho stalo až příliš mnoho.
Hůlka zareagovala, zaklepala se a pak z ní vyšlehl ohnivě rudý proud čisté energie. Grammator tomu nedokázal čelit, a odletěl do druhého směru kde s heknutím prudce vrazil do vrat, hůlka mu vypadla z rukou. Jakmile strašlivý proud dosáhl kamenné krychle ozvala se rána jako stovka hromů, vzduch se hnul, kostka se roztříštila na milion kusů, tlaková vlna zdvihla prach, a roztříšlila kammenou stěnu, která prostranství obepínala. Do vzduchu se tyčyly obrovité plameny, země pukla. Všude lítaly kousky kamení a prach, vířily, padaly a zase odskakovali, suť se hrnula dolů ve velkých kusech, zastavila se až o stěnu chránící palác právě před podobnými případy. Celé město vzhlédlo k hoře, jejíž bok byl rozdrcen šílenou silou, exploze byla slyšet na míle daleko, záblesk ozářil celé město na několik vteřin. Během toho všeho se Zefarius zoufale snažil udržet ochranná kouzla. Celé to peklo trvalo jen pár vteřin. Pak se vše pomalu uklidňovalo, prach padal na zem. Místo kde byla kamenná kostka prostě nebylo. Celé se sesunulo ke stěne paláce.
"Myslím... Myslím že jsem tě podcenil mladíku." zachraptěl démon.
"To jsme dva." přidal se nekromancer, který se s bolestivou grimasou sbíral ze země. Z hůlky se kouřilo, ale jinak byla v pořádku. Rathman měl trochu popálenou ruku.
Zeferius se zazubil "doufám že to neproniklo krycí bariérou kolem města, jinak budu mít co vysvětlovat. Ale jinak to zjistit nešlo, ty si to skutečně nevěděl?"
"Buď si jistý, že kdybych věděl co se stane, řekl bych ti to." odpověděl Grammator, byl tím kouzlem dokonale vyčerpán, byl si jistý že teď by nedokázal ani zapálit svíčku. Prošli vraty zpět na cvičiště.
"Nediv se, kdyby na tebe lidé hleděli s úžasem, všichni vědí, kdo učí na boku hory, a všichni vědí, kdo je teď jeho studentem." oznámil mu démon.
Grammator přikývl, "pokračujeme ještě? jestli ano tak mě prosím zab, nedokážu nic!" musel se opřít, to bylo za tenhle den podruhé, co byl na pokraji sil, Neela měla pravdu. Démon mu jako odpověď podal další láhev s modrým obsahem. Grammator jí vypil. Síly se mu opět vrátily, ale ne úplně, na to lektvar nestačil, aby doplnil všechnu Grammatorovu magickou energii. Potom démon pokynul k podivné místnosti vytesané do skály.
"Tohle je můj vynález na trénink studentů, je tak dokonalý, že si jej občas půjčují ostatní učitelé. Kruh Obrany." poslední slova démon téměř láskyplně zazpíval.
"Kruh Obrany?" podivil s Grammator,
"Vlez dovnitř."
Grammator se nenechal dlouho pobízet, vstoupil do středu, který byl díky stupňovité podlaze místnosti o několik stop níž než úroveň terénu úbočí hory. Přímo nad hlavou měl velkou magickou kouli.
"Co teď?" optal se nekromancer.
"Použij magii" poradil mu učitel.
Protože Grammatora nenapadlo nic jiného, nechal hůlku jen zazářit, v tu chvíli ucítil silnou reakci. Koule nad jeho hlavou se aktivovala a rozzářila, téměř okamžitě po seslání kouzla z ní do nekromancera sjel blesk. Ale ten byl rychlejší, citlivé smysly předvídaly co se stane, stihl celkem v klidu vyčarovat štít, k jeho zděšení však koule znovu zareagovala na štít. Odklonil další blesk, to vyvolalo další a další. Stále do něj sjížděly blesky. Trochu ustoupil, aby se bránil útokům zepředu a ne zezhora. Další blesk z koule sjel do stěny, aby o tisícinu vteřiny později zasáhl rathmana zezadu. Tohle už ovšem Grammator nečekal. Náraz ho odhodil téměř přes celou místnost. Cítil že magická koule se chystá k dalšmu úderu, obrátil se k ní a zkusil protikouzlo, blesk sice zneškodnil, ale vyvolal vlnu dalších. Bránil se bránil úderům blesků ze všech směrů. Už ho brněly ruce. Rozhodl se že zaútočí na kouli, vyslovil zaklínadlo a poslal svůj vlastní temný blesk proti kouli. Černý projektil se před ní rozpadl, ale ještě předtím po něm koule poslala zpětnou vazbu. Grammator sledoval proud modré energie blížící se k jeho ruce, štít nepohltil vše, magie mu stiskla ruku a otřásla celým jeho tělem. Mezitím už koule vypouštěla další blesky. Grammator opět přestával stíhat vše odrážet a pohlcovat. Koule použila další magii, ohnivé blesky, které po dopadu explodovali. Díky nim se rathman párkrát opět proletěl vzduchem. Už toho měl dost, rozeběhl se k okraji obludného kruhu. Ale neviditelná síla ho se zábleskem odrazila zpět. Mezitím do něj vrazil další blesk. Grammator se už celkem rozzuřil, vyvolal ohromné síly, a nechal je prostoupit prostor, poté je poslal proti kouli. Koule byla mocná, to ano, ale všechnu nyní vyvolanou energii pohltit nedokázala. Grammator si už myslel že uspěl. Pak ale kolem koule zapulsoval rudý štít. Podíval se na Zeferiuse, ten vše s vážným výrazem pozoroval. Nekromancer zkusil ještě něco, vyčaroval kolem sebe kostěnnou stěnu, která mu měla dát čas. Do stěny vrazil první blesk, druhý, při třetím se rozpadla, protože Grammator se na ní nemohl soustředit. Ve chvíli kdy stěna povolila, byl už však připraven a teleportoval se ven z kruhu. Ovšem znovu, i v nehmotném stavu, vrazil do magické bariéry, zhmotnil se už v pádu. Dopadl na zem, jen aby zase chytil několik blesků. Věděl že slábne.
Napadla ho poslední věc, která by mohla fungovat. Zalomil rukama s hůlkou v ruce jako když námořník namotává lano. Z koule se spustil pomalý proud modré mlhy, tentokrát to ovšem byla nekromancerova práce. Koule poněkud pohasla, i magická bariéra se zviditelnila a slábla. Grammator z koule odsával energii, pocítil, že sílí. Stále do něj vrážely blesky, ale byly slabší, takže je mohl odklánět snadněji. Grammator se soustředil víc, proud energie z koule se zrychlil. Démon se začal znovu usmívat, i když si toho rathman nevšiml. Protože už se nekromancer nemohl soustředit na další kouzla ve své hlavě, vzhledem k tomu, že odsával energii, udržoval ji na uzdě a odkláněl zběsilé útoky koule, vyslovil teleportační zaklínadlo nahlas, z cílem dostat se ven z toho pokletého kruhu. No vysovil, spíš zařval. Opět ucítil bariéru, ale tentokrát pronikl, s táhlým zapraskáním a zábleskem se zhmotnil před Zeferiusem. Bariéra zapulsovala tam, kde jí teleportační kouzlo prostřelilo. Koule osvobozena od odsávání energie se rozzářila ale pak úplně zhasla, protože už neměla oběť k dalšímu mučení. Grammator jen ležel a těžce oddychoval. Nad sebou uslyšel učitelův hlas: "výborně, pro dnešek končíme." Nehledě na trénink si teď student hluboce oddychl, měl toho tak akorát dost.

O něco později vešel do bytu, tentokrát tam byla Neela dřív, byla zase potlučená a jedla u stolu. Chvíli si kamaráda prohlížela; popálená ruka, rána v rameni a na hlavě, a vůbec vypadal jako by se vykoupal v sopce.
"Nazdar." zabručel Grammator a zhroutil se do křesla.
"No nazdar." zasmála se Neela, a pak si ještě přisadila; "vypadáš příšerně..."
"díky..." pak začal jíst.
"Poslyš, co jste to dneska vyváděli na úbočí hory? Chtěli jste jí shodit celou nebo co?"
Grammator si dal opravdu na čas, než odpověděl: "Zeferius chtěl vědět kolik mám páry." Z Neelina tónu poznal že ona ví o co šlo a taky že za jejím ledabylým, vyčítavím tónem se skrýval úžas z jeho schopností.
"Trochu sem se bála, aby se vám něco nestalo, když sem tam byla já, tak jsem kostku sotva nakřápla..."
"Tys tam byla taky?"
"Ano, všichni kdo vládnou magií tam jdou, aby ukázali jaké síle vládnou, občas tam chodí i učitelé, ale podle toho co sem slyšela tak nikdo jiný horu nezbořil..." zasmála se.
"Ale ta hora tam přece pořád je." zaodporoval Grammator.
Neela drobně změnila téma, "jak vlastně probíhal trénink, co všechno jsi dělal?"
A Grammator jí to rád sdělil, Neela tiše poslouchala, dokud nezkončil.
"To je šílený, fakt šílený, v tom Kruhu Obrany bych bejt nechtěla... je to vážně démon, vždyť tě mučil!"
Ale její kamarád výrazně zavrtěl hlavou. "Nikdy předtím sem nedokázal vzdorovat tolika útokům, a nikdy předtím sem nečaroval tři kouzla zároveň, a to ještě ve víru boje."
"Hmm, to máš jako ta moje můra" začala vyprávět Neela, "dneska mi natáhla přes tréninkový prostor papír, přes který sem měla přejít, tiše a lehce, abych se neprotrhla. Ten papír byl deset metrů vysoko! Ani nevíš kolikrát jsem spadla."
"Ano, trénink je tvrdý, ale jinak skvělý. Promiň, ale jdu si lehnout..."
"Dobrou noc" odpověděla Neela, pak ještě poklidila, a šla spát taky.

Ráno byli oba vzhůru. Grammator seděl v křesle a napravoval poslední šrámy z včerejší výuky. Neela mu s dovolením nahlédla do pokoje.
"Moc hezky sis to zařídil."
Přikývl, pak někdo zaklepal, oba na sebe pohlédli. Grammator pokynul rukou a dveře se otevřely, stála tam Bellana. Chtěla Neele zdělit, že dnes výuka začne o něco dřív, pak zmizela.
"Odkdy klepe?" optal se nekromancer.
Jako odpověď Neela jen vyprskla smíchy.

Dnes se Zeferiusem trénovali složitější kouzla, vyvolávání duchů, nemrtvých, golemů, oživování, vzkříšení, kletby, manipulaci mysli. Démon mu názorně ukazoval jak kouzla vylepšit a posílit. Odpoledne Grammator zase ztrávil v Kruhu Obrany. I když už věděl, jak ven, když toho měl plné zuby, na démonův pokyn zůstával, aby co nejvíce trénoval.

A tak týdny plynuly. Grammatorova moc den ode dne rostla, stejně jako jeho schopnosti. Neela už konečně porazia Bellanu a dokázala jít tak tiše a lehce, že už téměř dosáhla éterické formy. Její magie se taky zlepšovala.

Když od Grammatorova příjezdu uplynuly dva měsíce, rozhodli se s Neelou že si konečně dají souboj. Do arény přišli spolu. Za tu dobu se velmi sblížili, byli dokonale sehraní, jako nějaké dvouhlavé zvíře, jako bratr a sestra.
Když ale teď stáli proti sobě, ani jeden se na druhého nesmál. Grammator na ní hleděl chladně a kamenně. Neela na něj napjatě. U boje byl přítomný Zeferius i Bellana. Konečně zazněl signál.

Neela se vrhla do strany šílenou rychlostí, kličkovala k svému cíli s bojovou holí v rukou. Na koncích měla hůl čepele. Grammator zdvihl hůlku a kolem něj se zhmotnil vír z kostí. Neela se pokusila proniknout, ale dosáhla jen toho že ztratila zbraň. Natáhla ruku ke zbrani a ta jí do ní sama vletěla. Poté rathmanův štít zkolaboval a vydal se jako smršť projektilů proti vražedkyni. Neela uskočila a hodila na nekromancera ostrou čepel. Grammator jí snadno odrazil. Znovu zaútočil, Neelu zasáhla rudá koule magie, silně jí odhodila, že udělala ještě několik kotrmelců. Rychle se zvedla, přiložila zbraň k tělu a zmizela. V příští chvíli už byla u nekromancera, a udeřila zároveň nohou i zbraní. Právě teď se Grammatorovi vyplatily desítky hodin v Kruhu Obrany. Prudce zakročil proti kopu a zbraň znehybněl ve vzduchu. Pak Neelu odhodil a tasil meč.
Oba ovládali bojovou magii, takže když se zbraně sráželi, kolem tančily blesky, plameny a jiskry. Neela byla přecejen ale v boji se zbraní zkušenější, bylo vidět že má navrch, přesto se jí zatím nedařilo prorazit nekromancerův blok.
Zbraně se znova a znova srážely, pak Neela zaútočila s maximálním úsilím. Jednou nohou kopla kamaráda do kolena, druhou do boku, jednou rukou ho chtěla udeřit do obličeje, druhou se zbraní chtěla seknout. Nekromancer vykryl jen útoky pažemi, dostal hned dva kopance, ale to byla jen polovina Neelina plánu, díky své poloze nyní protivníka přehodila přes sebe, navíc sekla. Grammator se po hlavě poroučel k zemi a sykl, ostrá čepel mu rozřízla maso na stehně. Díky Neelině mrštnosti ztratil i meč. Neela sekla podruhé dokud byla nad nekromancerem a natrhla mu paži. Grammator zmizel. Objevil se kousek dál, a noha se mu na chvíli podlomila. Ovšem hůlku už držel pevně v ruce. Poslal na vražedkyni magické kopí proti jejímu boku jen tak tak, aby rána nebyla smrtelná. Neela založila ruce na hrudi, zprůhledněla, myslela že éterická forma jí před kostěným kopím uchrání, ale to bylo stejně magické jako fyzické. Naštěstí se zároveň pohnula, takže jí jen škráblo na boku, přesto podlahu arény zalila její krev.
Pak si Neela zamávala rukou před tělem a rozplynula se. Grammator zaklel, vyslal do okolí neviditelnou vlnu energie. Cítil že Neelu zasáhl, i když nevěděl kde, ale o to mu nešlo, chtěl jen získat čas. Hůlka se rozzářila rudým světlem, a jak s ní otáčel, dopadlo všude okolo, až ve světle konečně uviděl obrys těla. Zaměřil se přímo na něj a nasytil světlo mocí. Neviditelná schránka z Neely spadla, zrovna se nekromancera snažila oběhnout. Seslal další kouzlo, neviditelná síla jí zeshora doslova přibila k zemi. Nemohla se hnout. Ale on jí potřeboval vyřídit, aby nebyla ničeho schopná i když na ní nebude působit žádná magie. Kulhavým krokem k ní přišel, mávnutím ruky se postaral aby její zbraň odletěla a sebral jí i dýku u pasu. Poté jí zvedl za vlasy tak, že byli tváří v tvář, ona trochu prohlá pod ním. V okamžiku kdy se jí dotknul se mohla pohnout. Takže se po rathmanovi sápala. Ten zvedl druhou, volnou ruku s roztaženými prsty nad její obličej. Z ruky vyšlehl temný plamen a obeplul Neelinu hlavu, pak z ní začal vysávat energii. Neela ještě chvíli vzdorovala, ale pak její ruce opadly podél těla. Její vůle slábla, až se nakonec zhroutila.
Grammator vyhrál.
Oba učitelé to poté probírali, zatímco se oba vzpamatovávali. Byli domluveni, že vítěz léčí druhého, takže Grammator položil ruce na jeji zraněný bok a na čelo, a vracel jí energii kterou si vzal. Potom spravil i sebe.
Když skončili s nápravou škod, nastoupili před učitele.
"Inu, bylo to pěkné." poznamenal Zeferius, Bellana přikývla.


O něco později došli do chrámu, oba překvapilo že tam viděli Vizjereie, Grammator se v duchu optal Zeferiuse, kdo že to je.
"To je Zanzamar, je zde v Tragmaru už dlouho, ale většinu času tráví kdesi venku."
Grammator to pak v duchu přeposlal Neele.

Náhle se celá místnost otřásla. Především váhy, z chrliče nad miskou pekla vytekla trocha rudé mlhy a váhy se přiklonily o dost hlouběji na stranu pekla. Vypukl poplach, narušení rovnováhy. Neela odběhla za Bellanou, Grammator šel se svým učitelem nahoru. Rathmani vyrazili do terénu, mnoho rathmanů.
Když byli s démonem sami, optal se mladý nekromancer: "Co myslíš, že se děje?"
"To co ti teď řeknu, řeknu jen tobě. Pravděpodobně se stalo, čeho jsme se obávali. Ty jsi velmi mocný, jsi zbraň, jsi zbraň rovnováhy, zbraň světla. Velmi mocná zbraň. V zájmu rovnováhy se musí stát něco, co naruší rovnováhu, a co jen ty budeš schopen odčinit. Nebo to je naopak, narodil ses, protože se stane něco, co můžeš odčinit jen ty! Nevím jestli je to toto, ale je to brutální narušení rovnováhy. Už nějakou dobu se nám ztrácejí nekromanceři. Vypadá to jako by je někdo snad lovil."
"Někdo nás loví?" Grammator byl šokován.
"Vypadá to tak, každopádně, musím tě připravit."

Grammator se Neele svěřil, slíbila mu že ho nenechá jít samotného, a on byl rád. Ona byla z těch, o které se člověk nejen nemusí bát, ale může se o ně i opřít.

Váhy v chrámu nyní byly pod bedlivým dozorem, každý den padlo několik kapek na misku pekla. Jeho moc stále rostla.
Zeferius dodržel slib, a Grammatora připravoval na jeho úkol, nikdo jiný o jejich plánech neměl ponětí. Mezitím se snažili přijít na to, kdo za tím stojí.
A mladý nekromancer se pilně učil, zabrousili do tajů pekelné magie, démon ho učil strašlivá kouzla, ale naučil ho i skvělé štítové kouzlo. Učil ho i jak využít moc protivníka. Učil ho jak se vzpamatovat, jak přežít.

Do konce tréninku zbýval týden. Grammator s démonem stáli na plošině a Zeferius mu vysvětloval kletbu smrti, kouzlo pána hrůzy, nejtemnější magii.
"Toto kouzlo čerpá podstatu ze samotného cíle, pokud bys proti němu například vyčaroval štít, načerpá z něj energii a stane se silnějším, pokud se bránit nebudeš, kouzlo tě sežere. Obrana proti němu existuje, je však stejně temná jako kouzlo samo, ovládají ji někteří démoni a i ty tato kletba oslabí. Můžeš mu dát jakoukoli formu, můžeš použít v jakémkoli rozsahu, toto kouzlo roste samo, proto neexistuje nic, co by nedokázalo zničit, ze všeho co zničí jen čerpá další sílu, dokud ho neukončíš. Jeho úskalí je právě jeho podstata, je to skutečně nejtemnější magie, narušuje podstatu samotného světa, čerpá z něj sílu a pak jí uvolní, to způsobuje velké problémy. Navíc místo, kde ho použiješ bude navždy poznamenáno temnotou a pokud ho pekelné síly vyhledají, může jim sloužit jako hnízdo zla. Dovol abych to kouzlo předvedl."
Grammator se polekal. Po tom co právě Zeferius řekl nečekal, že tu hrůzu předvede. Ale Zeferius nebyl lehkomyslný, vyčaroval hromadu ochranných kouzel, které měly ztlumit dopad kouzla.
"Démon ví, jak si s následky kouzla poradit, to tě ovšem naučit nemohu, máme to v krvi."
Zeferius rozpřáhl ruce a začal volat slova v prastarém jazyce pekla. Grammator nerozuměl obsahu slov, ale cítil jejich nejtemnější podstatu, jako by pocházela z místa hodně hodně hluboko, hlouběji než je peklo, až od kořenů zloby. Slova to byla strašliá, už jen ona měla zničující účinek, Grammator měl ovšem k pekelné magii blíže než jakýkoli jiný smrtelník, blíže než podlí vizjereiové, kteří se spřáhly s démony, proto na něj neměla devastační účinek, přesto ho naplnil smrtelný chlad.
Kolem démona zazářilo rudé světlo v ostrém kontrastu s okolím, které se ztrácelo v odstínech šedi, nikde nebyl ani maličký kousíček jakékoli barvy. Zeferuis pronesl poslední slovo, s jeho hrudi vyletěl malý rudý proud a vydal se proti kameni. začal ho stravovat, kámen se rozpadal a mizel, jako když hodí led do rozžhaveného železa. Proud se točil, rostl a stravoval stále větší část kamene. Když už odsál tolik kamene, kolik by stačilo na naplnění démonova kotle, Zeferius mávl tlapou a kouzlo zrušil. Do okolí se opět vrátila barva, poté sesílal další kouzla v prastarém jazyce, aby zničil následky kletby.

Trénovali různá složitá pekelná kouzla celé odpoledne. Zeferius nekromancerovi zrovna vysvětloval, jak v mžiku použít vlastní magický štít jako zbraň, když se Grammator zarazil.
"Vetřelec." polohlasem pronesl rathman.
"Cože?"
"Vetřelec, umístil sem do dvěří pokoje detekční kouzlo, někdo je v našem bytě, myslím že... Někdo mocný." dodal když nevěděl co říct.
Grammator se rozeběhl směrem ke schodišti do paláce, Démon ho následoval. Oba si cestu občas zkrátili, když se přes složitý úsek nebo zaplěné místo teleportovali. Během minuty byly před dvěřmi bytu. Grammator připravil hůlku, Zeferius zaplál. Nekromancer mávl a dveře se rozletěly. Z místnosti před nimi vyšlehl ohromný záblesk bílého světla, které Grammatora málem povalilo. Když pohlédl dovnitř, nikdo tam nebyl.
"Odteleportoval se, musel o nás vědět" dodal zbytečně démon.
Grammator přikývl.
"Nevadí, dneska stejně už končíme. Pokus se zjistit kdo to byl. Tohle v Tragmaru skutečně není zvykem, jediný kdo narušuje cizí soukromí je občas učitel, když chce studenta překvapit."

Grammator seděl v křesle a čekal na Neelu. Venku už byla tma, když Neela vešla dveřmi, od určité doby se stejně jako nekromancer nevracela s tréninků zcela zničená. Když vešla smála se, ale když uviděla kamarádův výraz, úsměv rychle zmizel.
"Stalo se něco?" optala se opatrně.
"Měli jsme tu nezvaného hosta."
"Cože? Koho?"
"Zanzamar, ovšemže on. Jak může někdo věřit vizjereii." Neela byla až překvapená Grammatorovým náhlým projevem emocí, to u něj nebylo vůbec zvykem. Pronesl celou větu se silným podtónem čiré nenávisti.
"Jak?"
"To vím?" dokončil za ní nekromancer, "nechal sem ve dveřích detekční kouzlo, aby mi povědělo o každém kdo dveřmi projde, chtělo to dost práce, ale nakonec sem zjistil přesně kdo to byl. Vizjerei, mocný vizjerei, mistr převleků, přetvářky, používá zvláštní magii pro krytí svých myšlenek i citů, tak si zřejmě udržuje náskok před nekromancery, aby neodhalili jeho podlost. Naštěstí pro nás se ale nyní prozradil."
Neela na něj mlčky hleděla zcela šokovaně.
"Něco bych od tebe potřeboval. Chci abys mě naučila jak získat neviditelnost.
Neelin výraz byl nyní stejně šokovaný, avšak daleko méně tichý. "Blázne! Víš jak dlouho mi trvalo než sem dosáhla stavu neviditelnosti? Byly to roky! Roky dřiny, roky tréninku!"
Grammator vstal a pohlédl jí přímo do očí. "Nepodceňuj mě, prosím vyhov mi."
Neela přikývla a začala mu vysvětlovat aspekty kouzla, které z něj mělo učinit méně než stín, méně než vzduch.

Uplynul týden a Grammator očekával démona na svém posledním tréninku. Dveře v patře se otevřely a démon přicházel po schodech.
"Zdravím tě mladíku, dnes bych ti rád dal něco, co tvé šance na úspěch v náročném úkolu znásobí. Ber to jako můj dar na rozloučenou, lepšího studenta než tebe sem nikdy neměl, a nikdy už mít nebudu. Jsi naprosto výjmečný, proto také dostaneš něco naprosto výjmečného."
Grammator démonovi řekl už předtím vše co se z detekčního kouzla dozvěděl. Démon z toho měl radost, mohl nekromancera připravit důkladněji, když už alespoň přibližně věděli proti čemu bude stát. Ani jeden z nich nepochyboval, že narušení rovnováhy, mizení rathmanů a Zanzamar spolu souvisí.
Démon napřáhl tlapu nad kotlem dlaní dolů, pod ním vzplál oheň. V kotli začala brzy vařit zvláštní tekutina. Byla to jakoby tekutá magie, jako kouzlo rozpuštěné ve vodě. Démon obcházel police, bral z nich nejrůznější přísady a házel je do kotle. Poté se nad kotel nahnul a zavřel oči. Pod jeho temným okem se zablýštila kapka krve, démoní krve a pak další a další. Pět kapek jeho krve dopadlo to kotle.
Démon napřáhl ruku ke skříni, ta se jen velmi pomalu a neochotně otevřela, jako by jí cosi drželo. Když se pootevřela vyletěla z ní hlava mrtvého tvora a vletěla démonovi do ruky. Poté se skříň s hlasitou ránou sama prudce zavřela. Grammator tvora poznal, byla to hlava Balroga, mocného démona který střeží legendární Chaos Sanctuary, místo kde svého času přebýval sám Diablo.
Démon mumlal. Z hlavy opadalo maso až zbyla jen rohatá lebka, ta se začala kroutit a měnit tvar, až se zformovala do tvaru úzké zkroucené hůlky s malinkou lebečkou na konci, které měla otevřenou tlamičku plnou ostrých zubů, které se zbytkem lebečky tvořili jakousi klícku. Pak jí upustil do kotle. Zeferiusovi se v hrudníku objevila malá, ale hluboká rána, ze které vypadl malý, perfektně kulatý černorudý kámen. Démon měl ve svém těle dokonale bezpečnou skrýš.
Grammator hlasitě vzdychl.
"Ano Narrubian" zasmál se Zeferius, "prastarý nerost, který dokáže udržovat nesmírné množství magické energie, tenhle je vybroušný úlomek ze samotného Worldstone. Našel sem ho u úpatí hory Arrerat, když sem jí šel prozkoumat, abych si uvědomil události, které se tam odehrály. Baalův téměř triumf, který byl překažen skutečně na poslední chvíli.
Narrubian zazářil, prošel kostmi, a dokonale se uvelebil v malé lebečce na konci hůlky.
"Zázrak je hotov," pronesl tichým hlubokým hlasem démon "předávám ti, Grammatore, nejmocnější z rathmanů, tuto zbraň, nejmocnější zbraň jakou ti Tragmar může nabídnout."
Nekromancer hůlku uchopil do ruky, okamžité ucítil mocné síly, které proběhly mezi jím a magickým nástrojem. Druhou rukou zvedl svojí starou hůlku, pronesl několik temných slov, stará hůlka se rozpadla v modrou záři, která se doslova vpila do hůlky nové. Poté z ní vytryskly rudé provazce které obepnuli hůlku i rathmana pevným stiskem. Pak se i ty vplily jak do hůlky, tak do nekromancera. Grammator si svou hůlku připoutal k tělu i k nesmrtelné duši. Démon na něj celou dobu jen pyšně hleděl.
"A nyní běž, běž mladý Grammatore, vydej se plnit poslání, na které ses tak dlouho připravoval. Jdi chránit a opatrovat rovnováhu."
Grammator se hluboce uklonil, démon přikývl, a odešel. Vyšel před palác, věděl že Neela na něj doma čeká, ale chtěl ještě něco zkusit. Tahle hůlka byla skutečně zázrak, už neviděl žádné hranice v tom, co chtěl dokázat. Soustředil se a mávl hůlkou.

Neela byla doma a připravovala jídlo, aby se posilnili než se vydaj na cestu, byla už i zbalená, měla na sobě bojové černé kožené oblečení, stejné které měla když se s Grammatorem poprvé potkali. Na zádech měla bojovou hůl a za pasem dýku. Kromě ní měla všude na těle rozmístěné malé házecí nožíky a čepele. Víc si toho s sebou nebrala. Někdo jí poklepal na rameno, ale když se otočila nikdo tam nebyl, opět jí někdo poklepal na rameno ale stále nikoho neviděla ani necítila. Pak se Grammator zjevil.
"U šílené Testranisy!" zaklela nahlas Neela.
"To je nějaká známá?" pronesl pobaveně nekromancer.
Neela to nechala bez odpovědi. Vyvaleně se ptala "jak? jak si to dokázal tak rychle?"
Grammator si odkašlal a pozvedl novou nádhernou hůlku, aby jí Neela viděla. Ta na ní stejně jako nekromancer hleděla téměř zbožně.
"Nuže," začal Grammator "najíme se a až padne tma mrkneme se co má náš vizjereiský přítel za lubem."

Večer oba vyšli před palác. Město bylo tiché. Oba se zneviditelnili. Grammator věděl přesně, kde Zanzamar bydlí, šli tedy přímo tam. Díky speciálnímu kouzlu se navzájem viděli. Došli až k neobvykle honosnému domu, což tady v Tragmaru nebylo příliš zvykem a čekali. Noc byla chladná, ale oba byli na špatné počasí zvyklí.

Později v noci vyšel Zanzamar ven a vydal se rovnou pryč z města, oba ho následovali. Čaroděj vyšel ven z města a pokračoval lesem stále níže, směrem z hor. Neela s Grammatorem ho neslyšně následovali. Šli několik hodin, čaroděj šel dost daleko. Zastavil se až u úpatí jedné skalní stěny. Okolo byl bujný les, takže po pár metrech nebylo přes větve a keře nic vidět.
Grammator viděl že vizjerei kolem sebe čaruje kouzla, které ho měla chránit před nechtěnými pozorovateli, proto šli blíž, doufali že neviditelnost vražedkyň je dostatečně ochrání. Zanzamar čekal, po chvíli se ale v záblesku energie objevil další vijzjerei. Oba se pozdravili.
"Tak co?" zeptal se nově příchozí.
"Rathmani teď běhají všude možně, naše návnady a pasti zabírají, o naší skrýši nic nevědí. Co se vlastně stalo s tím posledním?" zeptal se Zanzamar.
"Tím vtěrkou? Slídilem? Tím černým hadem? To co se všemi předtím, jakmile někdo zavětřil sebemenší stopu našeho sídla, musel zmizet. Jak si vedeš ty?"
"Na nic nepřišli, to kouzlo je dokonalé."
"Není nutné zabít dalšího nekromancera?"
"Ne, alespoň zatím."
"Škoda, rád bych si podal nějakého hnusného vykradače hrobů, aby se mi líp spalo!" postěžoval si druhý vizjerei. Oba se posměšně uchechtli.
V Grammatorovi kypěl hněv, jak mohl někdo uvěřit vizjereii, jaktože nikdo neobjevil jeho zradu. Vlastně ani on, necítil z něj žádnou podlost. Rozhodl se že odhalí pravdu za každou cenu, jen co bude Zanzamar zase sám.

Oba mágové ještě chvíli hovořili, pak se rozloučili a ten druhý zmizel. Zanzamar se také chystal odteleportovat poněkud blíž Tragmaru, ale témeř ve stejném okamžiku kdy jeho kolega zmizel ho smetla kletba a narazila ho na skalní stěnu. Zanzamar se svalil k zemi, sáhl po holi ale to už měl na krku Neelinu dýku. Oba se zjevili jako by vyšli ze stínu.
"Jdi od něj!" přikázal Grammator, hlas měl klidný, ale v očích se mu odrážel strašlivý hněv. Pak se obrátil na Zanzamara. "Ty podlá parodie na čaroděje, odporný vizjerei, všichni jste tak zkažení chamtivostí, teď se budu ptát a ty mi povíš pravdu!"
"Nenamáhej se ty mladý nekromancerský ucho!" vzdoroval čaroděj, "nemůžeš mě omámit svojí magií!"
"To ani nemám v úmyslu..." Grammator vystřelil ruku s hůlkou proti zrádci. Toho neviditelá síla přimáčkla ke kameni. Poté kolem něj zakroužily rudé provazce a vletěly mu do hlavy.
Zanzamar začal šíleně řvát, Neela nevěřila že by ještě mohl mít vzduch, tak dlouho jen řval, oči mu nejdřív lezly z důlků bolestí, pak je naopak v agónii zavřel. Obrátila se na Grammatora.
"Neomdlí?"
"Neomdlí." odpověděl suše temným hlasem nekromancer.
Poté řev ustal.
"Už se můžu ptát?"
"Stejně mě nakonec zabiješ" procedil mezi zuby Zanzamar.
"To ano, ale myslím že nakonec budeš ještě rád." Zanzamar se opět rozeřval. I když Neela nevěřila že je to možné, řval ještě urputněji. Zmítal se ve vzduchu přitisklý na skalní stěně v šílených křečích. Po tvářích mu tekly slzy bolesti. Zanzamarovi tekla z hlavy krev od nárazu, jinak byl ale naprosto nezraněn, všechnu bolest mu rathman působil jen magií. Neela zatím došla pro jeho hůl a poodešla s ní kousek dál, aby Zanzamar neměl jedinou šanci.
"Už se můžu ptát?" zopakoval Grammator.
"Prosím už ne, prosím už ne..." zasípal vizjerei "zabij mě, už mě zabij!"
"To záleží na tobě."
Opět se lesem rozléhal řev. Ale jen chvíli, čaroděj měl teď zavřené oči a funěl, očividně stále cítil bolest, ale ne takovou, aby nemohl mluvit. "Ptej se." zašeptal.
"Kdo jsi ty a tvůj přítel? Ke komu patříte?" zeptal se Grammator.
Zanzamar se konečně uvolnil, "ke Klanu Ohně." odpověděl odevzdaně.
"O co vám jde?"
"Nevím." Zanzamar opět trochu zavyl, "nevím, opravdu nevím, neřekli mi to, měl sem jen dělat špeha!" rozkřičel se.
"A kde je to sídlo o kterém jste mluvili?"
"Ve městě, kousek na západ odtud je město, je tam zámek, zámek. Ale je hlídaný, velmi hlídaný, byl sem tam jen jednou!"
"Má Klan Ohně na svědomí narušení rovnováhy?" zeptala se netrpělivě Neela.
"Ano."
Oba na sebe pohlédli, jakoby přemýšleli proč ho nechat žít.
"Jaktože jsme na tebe nepřišli?" zeptal se ještě Grammator.
"Magie, prastará magie, našel sem knihu, zastírací kouzlo, udržuje kolem mě auru jiného člověka."
Pak z Vizjereie vytáhl ještě hromadu užitečných detailů.
"To je vše." dodal nakonec potěšeně nekromancer a od zrádce se otočil. Nevyslal žádné kouzlo, čaroděje nespálil žádný výboj energie, než dopadl na zem byl prostě mrtev.

Pohoří, ve kterém ležel Tragmar hostilo ještě jedno významné město, snad dokonce nejvýznamější. Bylo asi dva dny cesty lesem na severozápad od Tragmaru. Působilo jako jizva ve vápencovém pohoří, které ho obepínalo ze tří stran a dělalo z něj dokonalou pevnost. Avalon, město mágů. Byl postaven stupňovitě, a každou část města oddělovala mohutná hradba, celkem město mělo čtyři. Město bylo plné zámečků a pevnůstek, jako sídel bohatých rodin nebo klanů mágů. Avalon byl centrem magie, městem zázraků. Byla zde vyhlášená univerzita a mnoho profesorů, kteří stále vynelézali nová kouzla, nové typy magie, odhalovali tajemství, sbírali poklady. V Avalonu vládla Zakarumská Církev pevnou ochranářskou rukou.

Temnými ulicemi se pohybovaly dva stíny. Grammator s Neelou se vyhýbali použití neviditelnosti. Byla dost vysilující a oni chtěli do boje dorazit co nejčerstvější. Bloudili ulicemi. Grammator zkoušel různá detekční kouzla, ale hledaný zámek nemohl najít. Zanzamar nelhal, tím si byl nekromancer jistý, takže zámek musel být zastřen kouzly. Museli ho tedy hledat klasicky. Občas poslal Neelu optat se někoho, jestli zámek nepozná podle popisu, ale setkali se jen s pramalým úspěchem.

Nakonec přeci jen našli skrytou budovu. Nevypadala příliš jako zámek. Byla velká, ano, ale nebyla příliš zdobná a měla jen minimální zahradu, vlastně jen živý plot a zarostlý pruh trávy okolo celé stavby. Okolo byla vysoká zástavba řemeslných dílen a obchodů, takže se v ní třípatrový zámek ztrácel. Neměl ani pořádnou věž. Grammator byl stále plný vzteku, doteď ho tlumil, nyní ho však chtěl využít. Přišel k brance a zkusil vzít za kliku. Bylo zamčeno, ale ne mechanicky, to teď nekromancer jasně cítil. Řekl Neele: "Myslím že vůbec nemá smysl se snažit vstoupit nepozorovaně že?"
"Ne."
"Dobrá, ustup." Grammator naplnil své tělo kypícím vztekem, za vlnou horkosti následovala vlna síly. Magická energie prostoupila rathmanovo tělo. Zavolal mocná slova. Z hůlky vyrazilo ostré bílé světlo v tlustých paprscích a vrazilo do brány. Tam se srazilo s magickou bariérou jednak chránící a jednak kryjící zámek. Z hůlky stále prýštil proud světla v mocných vlnách. Tam kde do bariéry vrazil se začala mihotat a běhaly po ní drobounké blesky.

Neela na kamaráda hleděla naprosto užasle, byla uchvácena. Nehnutě stál před branou a mocí drtil překážku. Vypadal jako kovář který čekal až se mu nahřeje pec. Magická vlna destrukce se pomalu šířila a pohlcovala bariéru. V zámku se mezitím objevovalo světlo v oknech. Neela poodešla kousek dál po straně Grammatora až do těsné blízkosti bariéry. Vytáhla malinkou dýku a začala promlouvat slova plná magie. Přestože dýka vypadala téměř bezvýznamně, nyní se rozzářile rudým světlem jasným jako samo slunce. Vražedkyně jí prudce vrazila do bariéry. Na té se objevila další vlna energie, která brzy dohnala tu nekromancerovu bílou a spojila se s ní. Společným úsilým polkly zbytek bariéry daleko rychleji a ta zkolabovala jako když praskne bublina. Rozpadla se na tisíce jisker které ve vlhkém nočním vzuchu rychle uhasínaly.

"Cítíš to?" zeptal se Grammator. Neela na něj hleděla překvapeně. "Takže ne. Cítím velmi temnou magii, je skrytá, ale já jí cítím, je mi svým způsobem blízká." dokončil.
Vkročili do zahrady. Malá vrata do zámku nebyla tolik chráněna. Z Grammatorovy ruky vyšlehla vlna ohně a dveře zběsile prorazila. Neela byla připravená a vběhla dovnitř s bojovou holí v rukou. Uvnitř byly ozbojené stráže a sloužící. Okamžitě se s vražedkyní pustili do boje. Místnost byla klasickou uvítací halou, měla dvě patra, po stranách byly schodiště které spojovaly přízemí s podestou a chodbami. Na podestě stáli střelci s kušemi. Neela si jich zprvu nevšimla a teď se jich velmi polekala. Protože se už už chystali vystřelit. Dřív než to však stihli je zasypala stěna kostěnných jako jehly ostrých střel. Všichni padli strašlivě potrhaní k zemi. Mladá vražedkyně s rozmachem rozpůlila několik strážců. Dálě bojovala, šermovala a vraždila. Poté zamumlala kouzlo a ve vzuchu uprostřed místnosti ze zhmotnila blědě zářící koule ze které začaly šlehat blesky, které spalovali zoufalé obránce.

Dveře naproti hlavnímu vchodu se otevřely. Stála v nich postava ve Vizjereiské róbě. Když mág uviděl oba útočníky vztekle se zašklebil. Rozhodl se že nejdřív vyřídí tu drzkou holku, soustředil se. Jeho hůl zaplála a vyletěla z ní ohnivá koule, ale Neela byla vnímavá, věděla o útočníkovi. Zprůhledněla, to mělo za následek, že dva útočníci co jí chtěli zabít těžkými sekerami zkrz ní přepadli a zkutáleli se ze schodů, kde je hbitým kouzlem nekromancer zabil. Další, který jí chtěl napadnout zezadu byl rozdrcen tou ohnivou koulí, která měla zabít ji. Rozhořčen neúspěchem se Vizjerei rozkřičel. "Jak se opovažujete vrazit sem a napadnout sídlo Klanu Ohně?! Budeš zničen spáre zla!" zlostně hleděl na nekromancera.
"Jsem spár rovnováhy pitomče." cedil mezi zuby Grammator "pácháte zločin proti podstatě rovnováhy, za to budete vy zničeni!"
"Nemůžeš porazit Klan Ohně, smrdutý rathmane! Nemáš ponětí..."
"Ne, to ty nemáš ponětí s kým mluvíš!" zařval Grammator, naprosto se přestal ovládat. Nechal aby jeho tělem lomcovala síla, instinkty. Nechtěl myslet, chtěl jen ničit. Moc, která pro něj byla od dětství prokletím nyní byla jeho zbraní a jeho tažnou divokou zvěří.
Celou místnost naplnila podivná temnota. Obložení stěn explodovalo. Celou halu zaplnil chaos, vzduchem létaly trosky a různé předměty, kusy obrazů, kusy zdiva, svícny, útržky tapet a koberců. Skleněný zdobný lustr explodoval a jeho kusy se rozlétly všude okolo a trhaly na kusy všechny v místnosti kromě Vizjereie. Neela byla naštěstí stále v éterické formě, přesto rychle utekla za Grammatorova záda. Hned poté, co byla místnost rozdrcena se uvolnila i podesta, strašlivou silou byla vyrvána z kotvení a vrhla se k zemi, kde pod ní stál čaroděj. Ten se na poslední chvíli vrhl dopředu, aby ho kamenná deska nerozdrtila. Postavil se a díval se na nekromancera naprosto šokovaně a vyděšeně. Nikdy neviděl rathmana udělat něco podobného, byli to většinou klidní vrazi. Tenhle byl zvláštní a nepochybně mocný, přesto se Vizjerei nehodlal vzdát.
Oba magičtí bojovníci proti sobě vyslali proudy energie, ty se srazily a přetlačovaly se. Z místa jejich styku na zem padala tekutá žhavá hmota a propalovala podlahu. Čarodějovi síly nestačily. Proto se opět vrhl do strany a poslal proti Grammatorovi blesk. Pro toho to ovšem bylo jen jako jeden z miliónu blesků, které musel odrazit nebo pohltit v Kruhu Obrany. Blesk však nebyl úplně obyčejný, poté co narazil do nekromancerova štítu pokračoval a stočil se přímo na Neelu. Ta však nebyla bezbranná a blesk pohltil její taktéž magický štít.
Před Grammatorem se zhmotnilo magické kopí a vyrazilo proti čaroději. Ten se ho pokusil odklonit kouzlem tak mocným, že opět vrhlo do vzuchu obrovské masy všudepřítomné suti. Na magickou střelu však nemělo žádný účinek. Kopí čarodějovi probodlo hruď a připíchlo ho ke zdi, pak zmizelo a Vizjerei se složil k zemi, suť pod ním zalila jeho krev. Z vedlejší místnosti na zasypané dveře doražela skupina nepřátel. Bylo jen otázkou času než se dveře rozletí. Trosky podesty přede dveřmi ale daly nekromancerovi čas na přípravu. Pokynul rukama do všech stran a z trosek vstávali nemrtví obránci. Ti se za něj seřadili do úhledné řády. Neela stála vedle něj a čekala. Nekromancer v obavě před způsobem příchodu nepřátel před nimi vyčaroval zeď z kostí.
Nemýlil se, nedlouho na to se ozvala ohlušující rána a do zdi vrazila mohutná exploze doprovázená krupobitím suti.

Zeď se rozpadla, ne že by nesnesla náraz výbuchu, ale Grammator už jí nepotřeboval. Nemrtví se rozeběhli proti nepřátelům, stejně jako Neela a Grammator. Už měl plné zuby boje se strážemi a sluhy. Chtěl ztrestat viníky. Vlnu stráží i mága smetli rychle. Proběhli dlouhou chodbou až dorazily do další velké haly. Byla to kruhová místnost s vysokým stropem, sedací soupravou u krbu a malbami po stěnách. Na zemi byl rudý pentagram. V jeho středu stál Vizjerei, ten který se předtím bavil se Zanzamarem. Měl u sebe i dva mladé pomocníky, byli o deset let starší než Grammator s Neelou.
"A nyní ty." pronesl mělce nekromancer, "víš že tvůj přítel Zanzamar mě prosil abych ho zabil?"
Čarodějovým obličejem projel záchvěv strachu, věděl že nekromanceři v podobných věcech nelžou, nemají potřebu se chlubit. Věděl proč mu to řekl, chtěl ho před bojem zneklidnit. Což se mu sice povedlo, ale Vizjerei to na sobě nechtěl nechat znát.
Všichni tři zaútočili na nekromancera. Ten se bránil jejich útoku, mával hůlkou a řval zaklínadla. V místnosti zuřila magická bitva. Pak si Vizjerei všiml Neely, která je obcházela se zbytkem nemrtvých, "Tomine!" zařval.
Odněkud se blížily dunivé kroky několika lidí, o chvíli později z postraních dveří do místnosti vrazili čtyři lidé. Byli to tři obrnění bojovníci a jeden neobyčejný rytíř. Měl na sobě skvělé plátěné brnění, dlouhý meč a široký a dlouhý štít s magickými ornamenty. I zbytek jeho zbroje byl stejně skvostný. Jeho tři společníci se ihned pustili do boje s Neelou a nemrtvými. Paladin mezitím spřáhl ruce a mumlal. Všem jeho spolubojvníkům zaplály meče a bojovali daleko urputněji a neúnavněji. Pak se do boje pustil i Tomin. Nemrtví teď už neměli mnoho šancí a rychle popadali. Grammator měl teď co dělat se svými třemi nepřáteli, přesto si ale našel čas aby mávl hůlkou směrem k Neeliným protivníkům. Ti tři, kromě Tomina, náhle byli jako na drátkách, byli pomalí, slabí a záře z jejich čepelí pohasla. Neela nyní bojovala s dvěma drápy na rukou. Jednoho chromého bojovníka probodla a druhého odzbrojila a odkopla. Místnost náhle osvětlil záblesk tak světlý, že se Neela, Tomin i ostatní vrhli se zakrytou tváří k zemi. Jen Grammator stál, jeden z čarodějových přisluhovačů už zůstal ležet. Grammator byl zadýchaný, ale nezraněný. Tato chvíle kterou Neela věnovala nekromancerovi se nakonec ukázala osudnou. Tomin bodl. Neela vyjekla a z boku se jí řinula krev, vteřinu na to Tomina srazil bílý kostěnný duch a prudce ho vrazil na stěnu místnosti. Težce otřesen se pomalu sbíral. Tahle chvilka nepozornosti byla zase osudná pro Grammatora. Hekl pod nárazem velké ledové koule a byl sražen k zemi. Hbitě se vymrštil a prudce a široce máchl proti oběma kouzelníkům, které kouzlo srazilo k zemi.

Mezitím se ovšem vzpamatoval Tomin, viděl že vražedkyně alespoň chvíli problémy dělat nebude, stejně se chtěl nyní pomstít nekromancerovi za ten ohavný úder. Nechápal kde takové zlo bere vůli k boji. Přece nebojuje o přežití, proč tedy? Dlouho se tím ale netrápil, chtěl nekromancera zničit. Zdvihl ruku zaťatou v pěst, která nyní zářila zlatým světlem. Do nekromancera sjel odkudsi zhora, z nebe snad, zlatý vír energie, omotal se kolem něj a srazil ho na kolena. Tím získal paladin čas na seslání závěrečného kouzla, andělského kouzla, toho které nikdy neselže. Aby se jednou provždy zbavil toho temného ztělestnení zla.
Soustředil se, tohle kouzlo ho stálo hromadu úsilí i energie, ale povedlo se. Tomin vyslal nádherně zářící Svatou Střelu přímo proti nekromancerově hrudi. Ten otevřel oči v poslední okamžik jen aby jí zahlédl, udělat však už nestihl nic.

Tominovi se zastavilo srdce, jeho střela nekromancerem jen proletěla a bez jakéhokoli účinku se měkce vnořila do zdi za ním. Jak mohlo selhat kouzlo andělů? Nebyl snad paladin dostatečně mocný? To není možné, už ho přece použil dvakrát předtím. Považoval ho za jistotu. Jak mohlo selhat? A pak mu to došlo, a jeho duši naplnila temnota. Uronil slzu lítosti, ale znovu se zkoncentroval seslal kouzlo znovu, tentokrát však proti Vizjerei, který se zrovna zvedal. Svatá Střela do něj vrazila přesně a prudce, smetla ho s sebou a během letu ho v bílém plápolavém světle spálila, až nezbylo nic. Zároveň s čarodějem zmizela i střela.
Nekromancer si uvědomil změnu v Tominově loajalitě a včas obrátil právě sesílané kouzlo proti poslednímu mladému čaroději, který šokovaně hleděl na osud svého představeného. Proud oranžovo-černého tetelícího se světla do něj vplul a jeho tělo se roztrhalo na maličké kousky masa, které se rozletěly kolem.

Podívali se s paladinem na sebe a pak se oba rozeběhli k Neele. Krev se j řinula z boku i z úst, kašlala a težce dýchala. Oči měla propadlé a rysy v tváři se jí prohlubovaly. Tomin u ní byl první a hned jí položil ruce na bok. Neela ucítila že bolest ustupuje, její tělo vibrovalo. Její rána se velmi pomalu zatahovala, alespoň už ale přestala krvácet. Přiklekl k ní i Grammator přejel po jejím nyní obnaženém břiše hůlkou a něco tiše zamumlal. Neela se náhle prudce posadila, z úst jí vytrysklo trochu krve, pak se rychle chytila za bok, ale rána byla úplně pryč. Tomin na to nevěřícně zíral. Nekromancerova magie dalece překonala tu jeho svatou. Grammator se teď ale těžce posadil, levá ruka mu bezvládně visela podél těla. Na rameni měl potrhaný plášť tam, kde ho zasáhla ledová koule, to co koule započala, dokončila paladinova nebeská pěst. Tomin přišel k nekromancerovi se zřejmým záměrem zkusit vyléčit i jeho. Grammator ale zavrtěl hlavou, "magie světla je příliš milosrdná, nechává duši neporušenou." Zamířil hůlkou tam, kde shořel Vizjerei, jakoby odnikud se zhmotnil stříbrný obláček a vletěl do hůlky. Pak jí rathman přiložil ke svému rameni, modrá záře zalila poraněné místo. O chvíli později už bez potíží ramenem hýbal.
"To poslední kouzlo," začal Tomin, "to kterým si zabil jeho," ukázal za kusy masa a kaluž krvavé kaše, "byla to pekelná magie, jasně sem to cítil."
"Nezáleží jakou magii používáš, ale jak paladine." odpověděl klidně Grammator.
Rytíř přikývl, "jsem Tomin. Andělé zvolili sami, pomůžu vám, ať už je vaším cílem cokoli."
Neela vstala a představila sebe i nekromancera. Pak se zeptala "ty víš co tady ti Vizjereiové skrývají?"
"Ne, jsem jen velitel stráží."
Grammator vstal, šel k mrtvole čaroděje, kterého zabil jako prvního. Namířil na něj hůlkou. Čaroděj se nadechl a vytřeštil oči, Neela vyjekla, ale pak pochopila. Nekromancer jen potřeboval aby mohl mluvit, nedýchal doopravdy, stále na něj mířil hůlkou a bylo vidět že se soustředí. Poté mrtvola zasupěla jediné jméno "Dungam".

Grammator zalapal po dechu, projel jím chlad stejný, jako by mrtvola řekla jméno samotného pána hrůzy. V jeho tváři se odrážel výraz neskrývaného děsu.
Dungam
Jak je to možné? Byl přece poražen, nemůže to být on.
Dungam
Nejtemnější z temných, člověk který téměř uvrhl celý svět do záhuby, čaroděj který se spřáhl s nejstrašlivějšími silami ze všech. Ten který otevřel bránu do pekel.
Dungam
To jméno hučelo Grammatorovi v hlavě, jak ho porazí když ho neporazili ani andělé? Vždyť už to je tak dávno, skrýval se snad celou dobu?
Lord Dungam Orphim Sariis
Nekomancer zavřel oči, třásl se. Nezabili ho démoni, nezabili ho andělé, nezabil ho čas. Otevřel oči. Viděl své společníky. Pohled na nekromancera jak se propadl do svíravé klece neskonalého děsu měl na ně ještě horší účinek než černokněžníkovo jméno na nekromancera. Oba byli úplně bledí, ale Tomin měl ve tváři zároveň výraz porozumění.
"Kdo je Dungam?" zeptala se roztřeseným hlasem Neela.
"Lord Dungam Orphim Sariis" odpověděl místo Grammatora paladin "je člověk s poloviční mocí, ale duší stejně temnou jako prvotní zla."
"Ještě více" doplňoval temně prázdným hlasem nekromancer, "on nechtěl peklo vpusit na svět, on chtěl peklo ovládnout."
"Chce." opravil ho Tomin. Přes všechen děs ale ani jednoho z nich nenapadlo ustoupit.

Pomalu obezřetně postupovali po schodišti do podzemí. Tomin je vedl. Došli až k vratům. Byla obrovská, temná, na zdech plápolaly pochodně zeleným plamenem. Vrata byla z kostí, vyskládaná lidskými lebkami. Nebyla zamčená. Tomin vzal za kliku a vrata se se strašlivým zavrzáním kovových pantů otevřela.

Vešli do obrovské haly tvaru jakoby kopule, ale celá místnost byla ve tvaru pentagramu, po zemi se táhly krvavé stopy, které obrazec doplňovaly. Uprostřed místnosti ze stropu visel obrovský krystal narrubianu a pod ním přesně uprostřed místnosti visela ve vzduchu magická koule. Vypadala jako křišťálová ale přitom tekutá, byla téměř průhledná a její povrch se jemně vlnil. V jejím středu byl vír, který směřoval dolů jakoby do hlubiny, která pod magickou koulí zela. Koule nasávala magickou energii celého světa a vtahovala jí do pekla. A úplně vpředu, v samé špici pentagramu bylo ještě cosi, obrovská stvůra připoutaná silnými řetezy. Byl celý černý a měl šest nohou, původně svalnaté tělo bylo velmi ochablé, tlapy visely odevzdaně v řetězech. Tenhle démon tady byl opravdu dlouho. Nad jeho hlavou zářila modrá dokonale hladká koule, která ho držela bezmocného. Když vstoupili. Démon potevřel oči a mírně se napjal. Prohlédl si nevítané návštěvníky, útrpně zasyčel, zavřel zase oči a pověsil se zpět do řetězů. Od nich se pomoci nedočká. V každém rohu místnosti byla třímetrová šedá socha rytíře v plášti s hlavou přykrytou kápí.

Rozmístili se po místnosti. "Dungame, ty odporná zrůdo nenáviděná anděli, lidmi i démony, zjev se!" zavolal Grammator. A aby dodal svým slovům důraz poslal kostěnné kopí proti narrubianu visícímu ze stropu, to ze zábleskem a ránou narazilo do černého štítu, který kámen chránil. Z koule náhle vyletělo něco jako černý zakroucený provaz, který se stočil a vrazil do země přímo před nekromancerem. Černokěžník se zhmotnil, Dungam byl zde a připraven.
Jen co uviděl, kdo proti němu stojí, hlasitě se rozesmál. "Dvě děcka a ubohý paladin mě vyzývají na souboj?"
"Jsem zde ve jménu rovnováhy," promlouval Grammator pevným silným hlasem, "zanech toho šílenství, uvrhneš svět do záhuby!"
"Naopak rathmánku, spasím svět. Až své dílo dokončím už nebude pro peklo ničím zajímavý, nechají ho být. A já se pak ujmu vlády nad peklem, nebem i světem."
"Myslel jsem, že si s démony jedna ruka, měl by si je trochu znát, tohle ti u nich nikdy neprojde. Nemůžeš předat všechnu moc peklu a doufat že ti jí démoni ponechají."
"Démoni se mnou souhlasí, je to náš společný cíl." zasmál se Dungam.
"On také?" nekromancer ukázal na připoutaný stín ve špici místnosti.
Dungam se od srdce zasmál, ukázal prstem na kouli nad démonem a z ní vyšlehl záblesk do jeho hlavy. Místností se nesl bolestný řev, démon se opět vzepnul v řetězech a s výrazem čiré nenávisti hleděl na Dungama.
Grammator věděl, že tlacháním už nic nezíská, nejdřív doufal, že by pomatený Vizjerei mohl prozdradit nějakou svou slabinu. Ale nyní viděl že čaroděj je plně při smyslech, všechno myslel vážně. O to to bylo strašlivější.
Už na nic nečekal a zaútočil. Z hůlky vyšlehl plamen a vyrazil proti čarodějovi. Ve stejnou chvíli zaútočil Tomin tím nejjistějším a jediným co měl k dispozici, Svatou Střelou. Dungam před plameny ani neuhnul. Nepovažoval nekromancera za hrozbu, věnoval se Svaté Střele, rozmáchl se proti ní holí a magie se srazila s magií, vyšlehly černé i zlaté jiskry. Střela se rozpadla. V tu chvíli ožily všechny čtyři sochy a napadly Neelu. Dungam zaútočil na Tomina, ten byl odmrštěn ke stěně kde se silně přitiskl a jako přišpendlený se nemohl ani hnout. Neela bojovala se sochami celkem úspěšně, Grammator se stále teleportoval, jednak aby zaměstnal Dungama a taky aby Neele pomohl vyřídit sochy, nechtěl na Dungama útočit sám. Neela vyskočila a vnořila rudě zářící drápy do hrudi sochy, která explodovala. Poslední rozdrtil Grammator, když jí odstřelil proti skalní stěně. Poté se oba obrátili proti Dungamovi, který držel holi v rukou a sesílal kouzlo. Neela ho však vyrušila, když po něm hodila čepelí. V příští vteřině byla přišpendlena vedle Tomina. Grammator v tom byl sám.
Dungam ho stále považoval jen za zlobivé dítě, zřejmě mu nedocházelo že se musel nějak dostat až sem, ale asi to přikládal za vinu paladinovi, proto ho vyřídil jako prvního. Dungam mávl proti nekromancerovi rukou aby ho poslal ke stěně za jeho kamarády. V jeho tváři problesklo zaváhání když se nestalo vůbec nic. Grammator nelenil a seslal kouzlo, ze země kolem čaroděje vyjely kosti a rychle se kolem něj obtočily. Hned na to ale kosti explodovaly. Vizjerei rudě zářil, jímal ho vztek, Grammatora však taky, oba to cítili, chtěli změřit síly na rovinu. Byly jako zápasící býci, kteří hrabali kopyty než se proti sobě rozeběhli. Oba zařvali ve stejný moment, nekromancer rozmáhle švihl hůlkou, čaroděj kostěnnou holí. Srazily se dva proudy stejně černé. Bylo to jako když se srazí toky bahnitých řek. Dungam byl šokován, že nekromancer vládne magií stejně temnou jako byla ta jeho, místo kde se proudy srazily zářilo bílým světlem tisíce hvězd, létaly z něj blesky a rvaly ze zdí hromady kamene. Narrubian na konci nekromancerovy hůlky zaplál vlastním zábleskem, po černém proudu jel směrem k černokněžníkovi kruh rudé energie, ale Dungam nepovolil. Kruh jako by v místě souboje proudů zaváhal ale pak přeskočil a pokračoval dál i po proudu Vizjereie. Ten vrazil holi do země a jeho vlastní zlatý kruh vystřelil do protiútoku. Srazily se a jakoby spoutali zápasící proud, všechna planoucí energie byla náhle jakoby polapena, nevydržela však dlouho a místo střetu explodovalo. Grammator i Dunham odletěli každý na jinou stranu. Černokněžník se už dávno nebavil. Přešli teď na méně otevřený boj a vrhali po sobě magické střely. Nekromancer vrhal kostěnné duchy za kterými vlál temný plamen. Vizjerei ledové koule posílené rudým světlem. Snažili se kombinovat kouzla aby protivníka napálili.
Grammator se přesunul trochu do strany, protože měl strach aby některá z Dungamových střel nezasáhla Tomina nebo Neelu. Vizjerei si to všiml a vyslal jeden projektil cíleně proti Neele, ale Grammator ho sestřelil. Démon se náhle rozchechtal, to Dungama rozzuřilo, máchl rukou a do démona z koule nad ním sjel blesk. Tohle vyrušení ovšem nekromancerovi stačilo aby získal výhodu. Prudce mávl oběma rukama a poslal na čaroděje vlnu rudé mlhy, která vypadala jako závodící stádo koní. Vizjereie smetla a prudce s ním vrazila do zdi. Místo dopadu zasypalo kamení. Grammator čekal. Hromada kamení explodovala a Dungam stál s holí v rukou temnější než kdy dřív.
Při pohledu do čarodějova obličeje nekromancer opravdu zalitoval, že se vůbec prve bránil.
"Ty... ty hnusný... nekromancere." poslední slovo pronesl Dungam velmi pomalu a s nesmírným opovržením. "Teď zemřeš." Z koule vylétle černá mlha a jako vír se vpíjela do Vizjereie. Ten mumlal kouzlo.
Grammatora napadla jediná věc, tohle bylo Zeferiusovo kouzlo, muselo fungovat. Z Dungamovi hole vystřelil blesk černý stejně jako jeho duše a prudce se zapraskáním vrazil do nekromancera. Před ním zapulsoval karmínově rudý štít a odrazil blesk zpět. Vizjerei tak tak stihl vyčarovat štít. Oba přeletěli značnou vzdálenost. I když démonův štít fungoval, část pronikla. Nekromancer věděl, že se musí vzpamatovat co nejrychleji, pokud chce uskutečnit svůj plán. Vrazil hlavou do kamenné stěny a krvácel, tak kde blesk pronikl a zasáhl ruku měl spálenou kůži. Přesto ale namířil hůlkou a vyřkl zaklínadlo. Modrozlatá střela vyletěla a neomylně mířila k cíli, zasáhla magickou kouli nad démonem a roztříštila jí na tisíc kusů. Démon zavyl neskonalou radostí. Dungam vstal aby ležícího nekromancera dorazil, zaslechl ale zvuk praskajícího kovu a kamene, jak démon přetrhával řetezy, které ho držely už tak dlouho na tomhle hnusném místě. V příští chvíli proti čaroději vyrazilo ohromné temně fialové torádo. Dungam měl co dělat aby se ubránil.
Teď měl Grammator času kolik chtěl, věděl že démon prahne po pomstě a tak dokud bude čaroděj žít nechá ho být. Přišoural se před Neelu s Tominem a mávnutím hůlky je oba propustil. Tomin ho okamžitě začal léčit, ale Grammator opět odmtl "Běžte támhle do rohu, vyčarujte všechna ochranná kouzla která znáte a zacpěte si uši, skutečně nevím co tohle udělá."

Chvilku počkal, než byli připraveni. Pohlédl na démona zápasícího s Dungamem. Nekromancer rozpřáhl ruce a vznesl se. Celá místnost potemněla, stěny, koule i narrubian ve stropě vyhasly v odstínech šedi, kouzlo polklo veškeré světlo, jen kolem nekromancera zářila rudá aura. A pak jeho ústa pronesla slova, která dosud pronášela jen ústa démonů, Diabla a Zeferiuse, nikoho jiného. Tomin i Neela začali řvát, přestože nekromancer mluvil v podstatě tiše, nedokázali ho přeřvat, tohle kouzlo bylo nepřekonatelné. Dungam se v němém úžasu zarazil, když pochopil a pak se i on zhroutil k zemi a zatímco si ruce tiskl na uši, řval. K nekromancerově překvapení se k zemi zhroutil a začal řvát i démon, a nekromancer nyní bezohledně, nepřekonatelně pronášel slova, aby dokončil kletbu smrti. Nenamířil jí však ani proti jednomu z nepřátel, nýbrž proti kouli, která nasávala magii tohoto světa. Obě kouzla byla založena na odsávání energie, na čerpání síly ze všeho okolo. Nekromancer neměl ponětí jak tohle může dopadnout, věděl jen že to bude velké a že to nebude nic dobrého.
Rudá koule průměru jednoho metru se vydala vstříc obrovské průhledné jakoby tekoucí kouli. Když se jejichy povrchy setkali ozvalo se zapraskání jako stovky hromů. Z místa střetu vyletěly gejzíry energií. Hlasité hučení naplnilo prostor. Povrch portálové koule, který byl jen jemně narušen občasými vlnkami nyní zpěnil a začal běsnit. Z koule létaly blesky a proudy energie a drtily halu na kusy. Obrovský narrubian náhle explodoval a jeho kusy zasypaly celý prostor. Koule se začala otáčet a pomalu, přesto nezadržielně, padat do hlubiny pod ní. Ještě předtím však začala šíleně nasávat vše okolo. První kdo do ní spadl byl Dungam, který byl omráčen jedním z blesků, které z ní vyletěly. Hned po něm následoval démon, jakožto druhý, kdo byl nejblíž. Neela, Tomin i Grammator se nyní semkli a drželi se řetězů, které předtím věznily démona. Grammator zkoušel ochranná kouzla i protikouzla, zkoušel je všechny teleportovat, ale nic nefungovalo. To nebyla magie portálové koule, které toto způsobila, ale magie kletby smrti, a té se přece nedá vzdorovat. Koule je všechny tři pohltila a definitivně se propadla do hlubiny pod ní.

Dopadl na kamennou podlahu pokrytou popelem. První co vnímal bylo příšerné horko a málo vzduchu. Dopadla na něj další dvě těla, Tomin a Neela. Pak uslyšel démonovo volání. Otevřel oči. Byly v obrovské katedrále z černého mramoru. Nad ním byly rudé rozbouřené mraky. SKutečně ležel na černé kamenné podlaze a rozmrzele zjistil, že je opět uprostřed pentagramu. Pentagram měl v sobě pět otvorů, kterými bylo vidět žhavou žlutou lávu, která občas vystříkla do vzduchu.
Prudce vstal jako když do něj uhodí.
"U draka! Chaos Sanctuary!" zakřičel. Teď vyletěla i Neela s Tominem.
"Cože?"
"Jsme v Chaos Sanctuary, místě kde byl poražen pán hrůzy! Jsme v pekle!"
Všichni se rozhlíželi kolem, až jejich zrak spočinul na Démonovi, který už zase bojoval s Dungamem. Grammator si vzpoměl na démonovo volání a znovu se rozhlédl kolem a opravdu. Ze všech křídel katedrály se k nim pomalu blížila armáda démonů. Pak uslyšeli nelidské zavytí. Démon se hroutil k zemi.
"Ani démon mi nemůže vzdorovat rathmane! Jak mi chceš vzdorovat ty?" zaburácel Dungam a chechtal se.
"Utíkejte!" řval Grammator, "já ho zdržím, jestli jsme skutečně tam kde myslím tak budete ještě potřebovat plnou sílu abychom se dostali ven, bežte!".A Grammator se opět postavil Dungamovi. Pak ho ale něco napadlo, spásná myšlenka. Čaroděj věznil démona stovky let, celou tu dobu trpěl. Všechno to utrpení je teď v té mrtvole a jen čeká, až ho nějaký vynelézavý nekromancer využije. Vytáhl meč a rozeběhl se proti Vizjereii, ten se znažil cosi vyčarovat, ale nebyl dost rychlý, nekromancer bodl. Dungam musel uskočit a to bylo přesně co Grammator chtěl, čaroděj teď neměl zrovna nejstabilnější pozici, chytil ho a hodil ho na démonovu mrtvolu. Nekromancer zařval bolestí jak jeho ruce pronikly temným štítem, měl je celé zkrvavené jako by je strčil do rozbitého skla, ale hbitě se odteleportoval do bezpečné vzdálenosti a s výrazem nevýslovného uspokojení pronesl zaklínadlo.
Mrtvola démona se zamihotala a vybuchla, obrovská exploze odporného mága pohltila jako dravé zvíře, celá katedrála se otrásla a trochu se naklonila. Démoní armádu síla exploze odhodila, část pentagramu uprostřed se propadla do lávy, která vyšplouchla vysoko do vzduchu. Grammator čekal, aby si byl jistý, že s mágem je konec. Neela a Tomin čekali opodál, neutekli. Přišel k místu exploze a nemohl uvěřit vlastnm očím. Dungam se plazil pryč od rozpukaného místa, nohy za sebou bezvládně táhl, ale stále žil. Byl však už bez ochrany, byl slabý, poražený.
Vstáhl k nekromancerovi ruce v prosebném gestu "prozradím ti tajemství nejvyšší magie, nezabíjej mě."
"Nezabiju tě" Dungamův výraz se rozjasnil, "já ne." dodal, a namřil na něj hůlkou, po které ztékala krev z rukou. Tohle kouzlo ho naučil také Zeferius, sloužilo k ztrestání nejhoršího nepřítele. Z hůlky vyšlehl fialový záblesk a dotkl se mága, v tu chvíli ho zachvátily purpurově rudé plameny, Dungam se rozeřval v nejpříšernější agónii, jakou dokáže magie způsobit. Kroutil se a škubal, plál jako magická pochodeň, plameny šlehaly vysoko.
A pak uhasly a Dungam se třásl, žil, byl popálen ale žil a šíleně se třásl. Grammator z něj vypálil veškerou magii, nejstrašlivější kouzelník už nikdy nepoužije jediné kouzlo. Pak se otočil a utíkal, démoní armáda se už povážlivě přiblížila.
"Néééééé, nekromancere néééééé." řval manicky Dungam "nenechávej mě tu! néééé!"
Grammator pro sebe zamumlal "po pekle si přece vždy toužil."
Démoni došli až k bývalému čaroději a začali ho žrát, chabě se bránil rukama, než naposledy zařval.

Všichni tři utíkali, ale démonická armáda jim byla v patách. Doháněla je, Grammator, Tomin i Neela za sebe občas vrhli nějaké kouzlo, ale i když vždy pár démonů zabili, vůbec to nebylo znát. Už je měli těsně za zády, cítili jejich dech, už se jim sápali po nohách, když náhle před trojicí vyrostl k nebi obrovský ohnivý sloupec. Vyletěly z něj ohnivé blesky a zasáhly démony. Ohnivý sloupec zmizel a před nimi stál obrovský, čtyřnohý, se svalnatým tělěm a naběhlými rudými žilami s planoucím pohledem a s černými vlasy spletenými do úzkých proužků, Zeferius. Tomin tasil meč, ale Grammator ho zastavil, pak démonovi vyšel vstříc a podal mu ruku.
"Ani nevíš jak rád tě vidím."
"Jsem rád že žiješ, po tom všem co sem cítil, snažil sem se dorazit co nejrychleji, ale teď běžte, nedákážu je zdržet příliš dlouho, cesta je otevřená."
Všichni tři se opět rozeběhli.
"Grammatore!" volal ještě démon, "východ hlídají..."
"Já vím." přikývl vážně nekromancer.
Beželi dál, za nimi se ozývali zvuky kleteb a šlehely záblesky.
"Kdo hlídá východ?" zeptala se po chvíli tiše Neela.
"Aroni." řekl temně Grammator.

Po chvíli doběhli ke schodům. Byly to nesmrně dlouhé schody z černého a rudého kamene, které jakoby visely ve vzduchu, spojeny se zemí byly akorát v místě prvního stupně. Stále běžěli nahoru, stoupali, Tomin zakopl ale hned se zvedl a běžel dál. Pořád stoupali až vběhli do vrstvy mraků. A když vyběhli nad ní, byl tam poslední schod a nad nimi černá obloha.

Byli na zvláštním prostranství. Kolem byla jen holá hlína, akorát tam kde končily schody byl vydlážděný, vyvýšený čtverec a okolo něj čtyři sloupy. Kousek dál viděli modrý portál, který pro ně Zeferius připravil. Doufali že to k němu stihnout než se objeví Aroni, legendární strážci pekelné citadely, stejně jako všech vchodů do pekla. Aroni nebyli démoni, byli to prokletí lidé, kteří prahli po krvi, protože vražda bylo to jediné, co na čas utišilo bolest, kterou jim prokletí způsobovalo. Proto byli výborní strážci, protože démoni věděli, že ať už se k pekelné citadele přiblíží cokoli, Aroni udělají skutečně vše proto, aby to zabili.
Opět beželi, už byli jen padesát metrů od cíle, když se přímo před nimi vynořil obrovský přízrak. Byl vysoký přes tři metry, ale přesto působil zavalitě, jak byl mohutný. Měl nesmírně svalnatou hruď, paže i nohy. V každé ze čtyř rukou třímal zbraň a čtyři nohy měl do čtyř směrů, trochu jako pavouk. O Aronech se tvrdilo, že neexituje nikdo, kdo by je dokázal v boji porazit. A to byla pravda, mohli být poraženi jen obrovskou přesilou nebo magií.

Tomin okamžitě bodl, ale bylo to zcela zbytečné, Aron to nejen vykryl, ale hbitým sekem Tominovi rozpáral ruku. Za nimi se vynořili další dva Aroni, o ty se staral Grammator. Kostěnné kopí poslané proti obrovské hrudi se do ní jen mělce zabodlo a pak se rozpadlo. Nekromancer nevěřil vlastním očím. Neela s Tominem bojovali s tím který jim bránil v cestě, i když byli oba brilantní bojovníci, proti Aronovi neměli jedinou šanci, Neela po něm hodila všechny čepele a nože které měla u sebe, Aron je měl různě pozapíchané v těle, nevypadal však že si toho vůbec všiml. Když mu zkusila zarýt drápy do stehna, které měla ve výši krku, akorát si je zlomila. Tomin dostal do štítu ránu cepem, magický štít praskl, zajiskřil a Tomin odletěl. Namáhavě se zvedl, a opět vyčaroval Svatou Střelu. Zasáhla Arona do boku a ošklivě ho spálila. Aron nezařval, měl v boku spálenou díru až na na maso, ale ani nepípl. Místo toho dál dorážel na Neelu. Teleportovat se nemohli, Aroni to blokovali.
"Dobil sem zámek," mumlal si Grammator, "porazil zkažené Vizjereie, osvobodil démona, zabil sem Dungama, byl sem v pekle a vy mě taky nezastavíte!" poslední větu zakřičel. Z hůlky vyletěly paprsky světla jako jehly a probodávaly Arona, začal krvácet z celého těla. Nekromancer zatřášl hůlkou, cosi prasklo a Aron se rozlomil v půli.
Projel jím mráz, uslyšel strašlivý Neelin výkřik. Nechtěl ale dělat stejnou chybu dvakrát, nechtěl odvrátit pozornosti aby o chvíli později dostal nějaký zásah, na který nebyl připraven. Odhodil druhého Arona a teď se otočil k Neele. Neela měla strašlivou ránu na krku, která ale vůbec nekrvácela jak měla. Pak mu to ovšem došlo. "To ne, Aronovo kousnutí." vydechl. Neela byla prokletá. Aroni jí nechali na pokoji, brzy bude jako oni. Mocným rozmachem vyslal smrtící projektil na Arona, který Neelu pokousal. Pak dostal tvrdý zásah zezadu. Aron kterého odhodil se vůbec ne překvapivě okamžitě vzpamatoval. Tvrdě dopadl na zakrvácenou ruku a zařval bolestí.
Tomin pronesl slova moci, modlitbu za světlo. Meč v jeho ruce se rozzářil krásným teplým světlem, a Aroni ustupovali jako by je nesmírná sílá táhla z místa boje, stále se snažili jt kupředu ale přeci jen se maličko vzdalovali. Přiběhl ke Grammatorovi a pomohl mu na nohy, potom vzal Neelu na záda. Všichni skočili do portálu.

Byli nedaleko Tragmaru. Neela ležela, hrozně se potila a škubala sebou.
"Vezmeme jí do Zakarumského chrámu, ti jsou zběhlí ve snímání prokletí." navrhl Tomin.
"Tohle je Aronovo prokletí, na to není lék, kromě jednoho." dodal temně.
"A to je jaký lék?"
"Řekni mi, když potkáš někoho prokletého, který je zrova při smyslech, co ti řekne?"
Tomin se odmlčel, ne že by nevěděl, ale nechtěl to říct. "Zabij mě." zašeptal pak.
"Ano, smrt sejme jakákoli zakletí, jakýkoli jed, jakoukoli nemoc, smrt skutečně je vysvobození."
"Takže jí prostě zabijeme?" děsil se Tomin.
"Zapomínáš že jsem nekromancer." dodal tlumeně Grammator.
V Tominově tváři se objevil výraz naděje.
"Ale má to jeden háček." zachraptěl Grammator.
Tomin se nemusel ptát, stačilo se na nekromancera podívat, byl prakticky celý od krve, a byl tak bledý a zničený, že vypadal jako by byl prokletý sám.
"To je v pořádku," řekl Tomin, "paladini vynikají především uměním darovat."
A opět spřáhl ruce, Grammatora prostoupila nová síla. Tomin se rychle učil, věděl že Grammator zvládne všechno sám nejlépe, má-li dost páry.
Poklepal Neele na čelo, a ta zemřela. "Chvíli počkáme." dodal chladně.
Kletba na jejím tělě jakoby vyhasínala, oba to cítili.
Pak začal vyvolávat kouzlo vzkříšení, ale bylo to na něj příliš silné, museli dlouho čekat, Neela byla mrtvá příliš dlouho, potřeboval víc síly. Řekl to Tominovi, ale ten už byl taky na pokraji sil.
"Nemůžu ti jí dát, ale ty mi jí můžeš vzít." prohlásil.
"Cože?"
"Nekromanceři přece umějí sát život ne? Vezmi si ode mě, nech mi jen tolik abych žil, určitě budeš mít dost na to abys zachránil Neelu a dostal nás do bezpečí."
Grammator byl pragmatik, bez jediného slova se dotkl prsty paladinova čela a ten omdlel.

Neele se zdál příšerný sen, obličeje jí pronásledovaly, měnily její tělo, deformovaly jí. Pak ucítila nesmírnou volnost a potřebu dát se na jakousi cestu, než se však vůbec rozkoukala. Ucítila něco jako teplý dotek, který však rychle uhasl a byl vystřídán neskutečným chladem. Teprve nyní si uvědomila že zemřela. Ale ne, něco se dělo. Opět ucítila teplý dotek, který byl vystřídán přímo teplým přílivem, zalévalo jí teplo a nádherné bílé světlo. Ucítila vlastní dech a tep srdce tak jasně, jako nikdy předtím, pak upadla do bezbřehé temnoty.

Probudila se. Ležela v posteli v Tragmarské nemocnici, znala jí po pár tvrdších trénincích s Bellanou, když sem přišla na oštření. Vedle ní ležel Tomin, ale nekromancera nikde neviděla. Poslední co si pamatovala bylo, že jí Tomin odnášel do portálu. Copak tam Grammator zůstal? "Ne!" Vykřikla. Tomin vedle ní sebou trhl a vzbudil se. Byl příšerně bledý, jako by byl téměř bez života.
"Copak? Co se děje?" zeptal se jí.
"Grammator, kde je?" Tomin jí hned nepochopil, rozhlédl se kolem a řekl: "není tu."
Neela zalapala po dechu a rychle si sedla.
"Jo tak!" pochopil Tomin, "jo je tu, přitáhl nás sem, nedokázal se s náma teleportovat až v bráně města." a pak jí vyprávěl vše co se stalo, o jejím prokletí a o tom jak jí vyléčili a jak on se nechal vysát až na pokraj smrti.
Pak vešla postava v černém plášti.
"Ty pitomče!" zakřičela na něj Neela napůl naštvaně a napůl šťastně, "ty ses určitě nenechal ošetřit viď?" uhádla, znala ho. Pak se ještě dlouho bavili.

Tomin odešel, aby si našel nějakou poctivou dobrou službu. Grammator s Neelou neměli povahu pro sedavý styl života v Tragmaru, proto se vydali do světa, chánit rovnováhu aby posloužili kde je třeba.

Démon Zeferius se už do Tragmaru nikdy nevrátil.